Osudové pouto právě vychází

Bordel v bytě, šťastné dítě?

Dnes se podíváme na téma, o kterém se napsalo už mnoho vět a které může být zdrojem řady neshod. Jak moc je v našem životě důležitý pořádek a co si pod tímto pojmem představujeme? A jak nezbytný je pro naše děti? Zcela jistě tyto otázky nerozřešíme, ale ukážeme si, co vlastně může být pro dítě zdrojem štěstí.

sluneAsi to znáte, když se řekne slovo pořádek, jen málokdy se přesně shodneme s někým dalším na přesném významu slova. Většina našich návyků pochází z rodiny a někdy není zrovna jednoduché skloubit je s jinými, které pocházejí z rodiny odlišné. Pořádek také nikdy není stoprocentní, protože než dojdeme k uklizení úplně všeho, můžeme zase zvesela začít od začátku. Pro někoho tak může být hon za pořádkem poměrně frustrujícím procesem.

Šťastná máma, šťastné dítě

A tak tedy, co je vlastně důležité? Především to, abychom byli se stávajícím stavem našeho bytu spokojeni my, jeho strůjci. Pro někoho to může znamenat každodenní vytírání, utírání, rovnání a přerovnávání, pro někoho budou nároky někde úplně jinde. Pokud jsme tak spokojené, je to naprosto v pořádku a promítne se to v dobrém i na naše dítě.

Možná si říkáte, že špína a nepořádek ale může našim dětem škodit. Ovšem ani v tomto ohledu není pohled vědecké komunity jednotný. Hygienické návyky bezesporu zabránily příchodu mnoha nepříjemných mikroskopických návštěvníků do našeho života. Ale slyšeli jste o tzv. hygienické teorii vzniku alergií? Ta praví zhruba to, že díky nedostatku těch správných podnětů (rozuměj špína a s ní spojené rozličné organismy) se náš imunitní systém zaměří špatným směrem. A prostě si najde svého nepřítele někde jinde. A i když zdaleka ne každý s touto teorií souhlasí, ukazuje, že nic není černobílé.

Udržujte si tedy takový pořádek, jaký je vám milý, a své okolí nechte, ať činí stejně tak. Ať si kdo chce, co chce, říká, váš dům je váš hrad. Na jednu věc bychom ale zapomínat neměli. A tou jsou naše děti. Ty totiž potřebují především svojí mámu, kterou jim ani sebekrásnější prostředí nedovede nahradit.

Na prvním místě dítě, pak až úklid

A tak se dostáváme k ústřednímu tématu článku, jehož název může být možná trochu matoucí. Těžko říct, co přesně chtěl autor touto větou říct. Ale dost možná právě to, že pokud se matka věnuje namísto úklidu přímo svému dítku, dává mu tím to nejcennější. A rozhodně to neznamená, že se mu musí věnovat neustále.

Máma je pro dítě v počátku života ústřední postavou a tím nejdůležitějším je pro něj mateřská náklonnost. Ta se spolupodílí na psychickém vývoji v dalších letech. Ruku na srdce – hlavní postavou nemusí být vždycky zrovna matka, ale protože je tomu tak ve většině případů, dopustíme se drobného zjednodušení. U sociálně žijících druhů živočichů se hovoří o procesu, který se nazývá připoutání (někdy také vazba, anglicky je to každopádně attachment). My se budeme držet první varianty, která je velmi výstižná. Dítě se totiž ke své matce opravdu poutá.

A oč se jedná? Lidské mládě se rodí s vrozenou potřebou hledání a udržení psychické blízkosti s hlavní vztahovou osobou. Nejedná se samozřejmě o výlučnou vlastnost našeho druhu, ba naopak. Dělíme se o ni s ostatními primáty, ale i dalšími druhy.

miminko

Zdroj: papaija2008 /FreeDigitalPhotos.net

Jisté připoutání - osudové pouto

Potřebujeme cítit, že existuje osoba, která je tu pro nás vždy, když je to pro nás nezbytné. A pokud jednou tuto důvěru získáme, máme život v mnohém snazší. Jak už jsme si řekli, ve většině případů je touto osobou naše matka. A k té se také na začátku naší cesty životem poutáme. Připoutání ale nemusí vždy probíhat stejně a v některých případech si děti žádoucí důvěru nevybudují. To neuniklo pozornosti vědců a snažili se proto do celé záležitosti vnést řád. Výsledkem nebylo nic jiného než rozdělení na kategorie. Hlavní je především odlišení jistého a nejistého připoutání.

Jisté připoutání se vyznačuje tím, že si dítě osvojilo důvěru ve svou matku a jeho potřeba připoutat se je uspokojena. Dostává se mu útěchy, péče i ochrany vždy, když si o ni řekne. Na druhou stranu však není omezeno ve zkoumání svého okolí a navazování vztahů. Nestává se, že by ho matka za tuto aktivitu potrestala nebo odmítla.

Nejisté připoutání se vyznačuje naprosto v souladu s názvem nedostatkem jistoty. Dítě si prostě není jisté svou mámou, a to se odráží i na jeho celkovém chování. A jak jednoduše poznat, jak na tom naše dítě je? To si ukážeme na testu, který vytvořila věda.

Jak to poznáme?

Autorkou rozdělení na 4 základní typy připoutání je Mary Ainsworthová, která s dětmi prováděla jednoduchý test. Pozorovala je, jak budou reagovat v cizím prostředí, pokud se jim z dohledu ztratí matka. Výsledkem byly jasné vzorce chování, které tvoří základ zavedené kategorizace. Tady jsou:

1. Jisté připoutání – po odchodu matky reaguje dítě nejistě, a jakmile se matka vrátí, ihned vyhledává její přítomnost a navazuje s ní kontakt.

2. Nejisté připoutání: vyhýbavé – na odloučení od matky dítě nereaguje znepokojením jako ostatní děti a po jejím návratu odmítá její blízkost a kontakt s ní.

3. Nejisté připoutání: ambivalentní – po odchodu matky je dítě velmi úzkostné a po návratu je jeho chování střídavé, snaží se vyhledat kontakt a zároveň ho odmítat. Dítě se po návratu zabývá pouze matkou a není schopné dělat nic jiného.

4. Nejisté připoutání: dezorganizované – dítě reaguje na návrat matky neobvyklým a opakujícím se chováním, které nelze obecně popsat. Tento vzorec je příznakem těžkého poškození a neuspokojené potřeby připoutání.

Ještě důležitější je ovšem zjištění, že míra, do jaké se dítě připoutá, je přímým důsledkem chování matky. Jak se ukázalo, výhody do budoucna přináší především jisté připoutání. A jak se dá ovlivnit? Důležité je především to, aby matka citlivě reagovala na volání svého dítěte. Základ této vazby se vytváří již v průběhu prvního roku, a tak příliš nehrozí, že by výsledkem podobného chování bylo rozmazlené dítě. Toho se totiž někteří rodiče zbytečně obávají. Dítě si postupně buduje víru v okolní svět a získává pocit bezpečí. Díky přítomnosti matky se naučí pracovat s negativními emocemi. Platí tak, že dobře připoutané dítě se snadněji utiší.

Pokud matka často aktivně navazuje fyzický a sociální kontakt se svým potomkem, staví tak druhý základní pilíř pro vytvoření pevného pouta. Nikdy by také neměla odmítat snahu o přiblížení ze strany dítěte.

Podrobně studován byl i vliv vzorců připoutání na pozdější chování a prožívání. Jisté připoutání se pozitivně odráží na sebevědomí a sebehodnocení dítěte. Děti se také lépe prosazovaly v kolektivu a dokázaly se více vcítit do ostatních. Celkově se těšily dobrému psychickému zdraví. Naopak u osob s nějakou psychickou poruchou byla ve velkém počtu případů prokázána nejistá vazba.

Určitě má tedy smysl věnovat se svému dítěti a aktivně reagovat na jeho prosby o pomoc. V útlém dětství není potřeba dítě utužovat a navykat na drsné podmínky, s těmi se seznámí samo, až na ně bude připraveno. Na začátku jeho cesty životem si musí vydobýt pocit jistoty a bezpečí, z kterého bude později těžit. A s tím mu můžeme vydatně pomoct.

Téma připoutání dítěte k matce je hodně významné, takže se k němu určitě ještě vrátíme.

Mohlo by vás ještě zajímat

Jak vypadá nejistá vazba v reálu, jsme si ukázali na příběhu šimpanzí samičky Pom

Zdroje

  • Bowlby, J.: Vazba
  • Grawe, K.: Neuropsychoterapie
  • Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie 2., aktualizované vydání

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit