hlavickanovadoplnena

[Typický mateřský den] Vytřít, setřít, uklidit, vyprat, uvařit...Vážně?

Miluju diskuze o tom, jak vypadá běžný mateřský den. Maminky celé dny vaří, uklízejí, perou, zpívají, recitují básničky, tančí, venčí děti, dvakrát denně vytírají, samy montují nábytek, staví domy, šijí celou garderobu, nakupují, usmívají se. Čerpám od nich inspiraci. Mohu se s nimi porovnávat, zlepšovat se, dosáhnout dokonalosti…

Vážně? Já ty diskuze nesnášim. Píše je snad někdo schválně, aby mě naštval? Abych se cítila méněcenná? Nebo dokonce neschopná? Můj den vypadá jinak. Úplně.

V krutou ranní dobu mě probouzejí děti. Nebo budík. Přemlouvám děti, přemlouvám i budík. Nevyšlo to. Nandám si kontaktní čočky. Zjišťuju, že byt se zase sám neuklidil. Vařím si kafe. Hledám punčošky, čepici, psa, dítě, prostě něco.

Musím se namalovat. Ano, mohla bych jít bez dotyku šminek. Jsem přece už dávno vdaná! Ale mně to nedá. Nemám ráda svůj nenamalovaný obličej a hned ve výtahu čeká zlomyslné zrcadlo.

Konečně budeme vyrážet! Předčasná radost. Jdeme přebalovat. Syn si v mezičase polévá triko. Jdeme převlékat. Konečně vyrážíme.

Ve školce už je zamčeno. Musím zvonit. Učitelka se neusmívá. Já se taky neusmívám. Kluk je v pohodě. Půjde po obědě, máme přece mimino.

Chvátám domů.

Pouštím počítač. Nejdu na Facebook, ani na eMimino. Musím pracovat. Ano, já pracuju! Patřím mezi ty neschopné matky, které nedokážou vyjít ze štědré sociální dávky, kterou nás stát obšťastňuje. Ale jsem za ni vděčná. A taky pracuju ráda. Vlastně se snažím pracovat. Dcera se skvěle baví. Rabuje šuplíky. Trhá jakési papíry. Jedí se psem papriku. Vyndává všechny vlhčené ubrousky. Míří ke skříni s odpadky. Dobrá, pracovat se bude později.

Devadesátkrát ukazuju pejska. Dělá „haf haf“. Sedmdesátkrát kočku. Dělá „mňau mňau“. Padesátkrát ovečku. Dělá „bůůůůůůůů“. Vlastně ne!

Dcerka konečně odpadá. Půjde spát. Sedám k počítači. Zabírám se do práce, jde mi to pěkně od ruky. Můj zrak padá na nenápadné hodiny v rohu obrazovky. Sakra. Balím jídlo, budím dceru. Běžíme do školky. Učitelka se neusmívá. Syn ano.

„Mami, půjdeme na hřiště?“ Doma na mě čeká práce, špinavé nádobí, nepořádek už to čekání vzdal. Syn na mě tázavě hledí. Jdeme na hřiště.

Domů přicházíme v pozdní odpoledne. Mohla bych uvařit teplou večeři. Není kde. Všude se něco válí. Třeba nádobí. Snažím se pár věcí uklidit, ale děti jsou v přesile. Na jednu uklizenou věc připadají tři nové věci roztahané. Vzdávám se.

Jednou rukou hraju karty a druhou se marně snažím zabavit batole, které chce taky hrát karty. Správně řečeno hrát si s kartami. Dají se ohýbat, mačkat, jíst, trhat, jsou všestranně využitelné.

Přichází manžel. Miluju své děti, ale cítím vysvobození. Půjdu běhat.

Vybíhám do polí. Vdechuju svěží duch, poslouchám ticho, nechávám myšlenky plynout. Kochám se krajinou, snažím se zrychlit, ale tělo stávkuje. Začínají se vyplavovat endorfiny, zaplavuje mě euforie. Mohla bych vzlétnout, kdybych chtěla, ale mně se nechce. Stýská se mi po dětech. Těším se domů.

Otvírám dveře od bytu. Radost lítá vzduchem a mně je fajn. Bude večeře. Studená.

Večerní činnosti nevnímám. Jedu na setrvačnost. Hodinu uspávám dceru, půlhodinu syna.

Pouštím počítač. Něco do něj ťukám. Už ani nevím co.

Padám do postele. Nebo je to gauč?

Za celý den jsem ani jednou nevysála, nesetřela, neutřela ani jediné zrnko prachu! S vypětím všech sil jsem uvařila jedno nepříliš dobré jídlo. Tisíckrát jsem odpověděla na stokrát opakovanou otázku. Pětkrát jsem pouštěla počítač, z toho třikrát zbytečně. Dvacetkrát jsem objala jedno z dětí a zahrála si tři různé hry. Desetkrát jsem málem usnula přes den a stokrát jsem v duchu děkovala světu, že ty děti mám.

Usínám. Možná se ráno probudím a byt bude zázračně uklizený!

 

Komentáře  

0 #2 Veronika K. 2018-11-05 10:45
Dobrý den, moc díky za milý komentář. Pomoc koordinátorek spočívá hlavně ve sdílení pocitů a podpoře. Koordinátorky mají vlastní zkušenost, takže jako jedny z mála dokážou skutečně pochopit, co prožíváte. Klidně se jednu z nich obraťte. V Praze míváme pravidelně také setkání, kde své zážitky sdílíme. Další plánujeme i v Brně, no a uvidíme, zda se zadaří i jinde :)
Citovat
0 #1 Ivana Z. 2018-11-05 10:20
Dobrý den, ani nevíte, jak se mi přo čtení Vašeho dne ulevilo. Mám velmi podobné dny. Nezvládám nic, natož práci.. Tu jsem zvládala jen s jedním dítětem. Se třemi už zvládnu jen vsát, vypravit nejstarší do školy, přebalovat ty dvě, nakrmit je nebio jídlem, když se zadaří tak uvařit a umýt nádobí. Chtěla jsem se zeptat, jak konkrétně probíhá a v čem spočívá pomoc Vašich koordinátorek. Bojuji s depresí, s úzkostí. Jsem zaléčená, ale stejně to není dobré. Děkuji. Ivana
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit