Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 2] Přála jsem si, aby syn už nebyl

Vždycky jsem se strašně těšila, až se stanu mámou. Od mala jsem si vycpávala břicho, jezdila s dětmi na tábory, 5 let pracovala jako chůva na plný úvazek a děti jsem zkrátka milovala. Nemohla jsem se dočkat, až jednou budu mít svoje malé miminko.

Otěhotněla jsem až zázrakem, dalo by se říct, ale to je jiný příběh :)

Po narození syna bylo všechno v pořádku, byla jsem enormně šťastná, až v euforii. Pořád jsem se smála, samým štěstím jsem nespala čtyři dny. Opravdu, čtyři dny bez minuty spánku. Pořád jsem jenom koukala do postýlky a usmívala se.

Problémy začaly zhruba po měsíci, když mi docházelo mateřské mléko. Malý Davídek pořád plakal, pořád. Měl hlad. Kamarádky s dítětem jsem neměla žádné a všude na internetu jsem četla jen to, jak je kojení strašně důležité, a proto jsem chtěla vydržet bez umělé výživy.

Celé noci, co mi plakal v náručí, jsem si vyčítala, že jsem špatná matka.

Tahle slova budou znít hrozně a nikdy jsem se neodvážila vyslovit je nahlas. Přála jsem si, aby už nebyl. Nemohla jsem ho zabít, protože bych s pocitem viny nedokázala žít, ale kdyby se to stalo tak nějak samo… Nebo by bylo lepší dát ho k adopci, protože někdo jiný by za něj byl vděčný, na rozdíl ode mě.

Vybavovala jsem si, jak skvělý a jednoduchý byl život předtím. Mohla jsem chodit do práce, mít peníze, užívat si kamarády, zkrátka mohla jsem si dělat, co chci. A najednou to nejde.

Od rodiny se mi podpory nedostávalo. Vždy, když jsem chtěla Dádu alespoň na hodinu pohlídat a prostě jenom tupě koukat na televizi, se mi dostalo odpovědi: „Ne, to nejde, teď jsi máma a musíš s ním být pořád, užívat si s ním každou minutu, protože to rychle uteče a už se nevrátí...“ Jenže já jsem si to prostě užívat nedokázala, nelíbila se mi ta nová role matky. A o to víc jsem si to všechno vyčítala.

Zvrat přišel až ve chvíli, kdy malý vdechnul dudlík, a já viděla, jak se dusí, byl celý modrý a nemohl se nadechnout. Otočila jsem ho hlavou dolů a bouchla do zad, dudlík naštěstí vypadnul a mně se myšlení změnilo úplně na druhou stranu, do opačného extrému.

Miluju ho nade všechno a nedokážu si představit život bez něj. Začala jsem se bát, že o něj určitě přijdu. Už jen proto, že jsem si to tenkrát přála. Kolotoč úzkostí začal.

Každou noc sny o tom, jak umírá, jak ho někdo unáší a já už ho nikdy neuvidím, jak třeba zmizí, ztratí se, přijde nás domů někdo zabít a podobně. Ráno jsem se probudila vždy zpocená a celý den jsem přemýšlela nad tím snem, byla z toho smutná, každou chvíli brečela a dny s ním si neužívala. Večer jsem nemohla usnout, přemýšlela jsem nad hrůzami světa… A tak samozřejmě přišla další noční můra. A pořád dokola.

Okolí mě neustále za všechno kritizovalo. Začala jsem věřit tomu, že jsem opravdu špatná máma. Že dělám všechno špatně, přivolávám neštěstí. Měla jsem neutichající obavy, vtíravé myšlenky, které nešlo vyhnat z hlavy… A protože jsem se bála komukoliv cokoliv říct,  probíhal takhle další rok a pár měsíců. Někdy se úzkosti projevovaly silněji, jindy jsem je neměla téměř vůbec.

Pomohl mi až čas. Až nyní, v jeho dvou letech, dokážu sebevědomě říct, že jsem dobrá máma. Mám skvělý, šikovný, pohodový a šťastný dítě. Tak jsem toho tolik špatně asi neudělala.

Teď si užívám každý čas s ním, i když musím přiznat, že se mi obavy, že o něj přijdu, občas vrací. V tu chvíli obavy ale zaženu daleko, pustíme si písničky a bláznivě spolu tancujeme a zpíváme.

Nemám žádný recept, jak zvládat úzkosti. Mateřství je vážně tak náročná věc… Najednou je všechno jinak, a vy máte pocit, že jste na všechno sama. Bojíte se přiznat si svoje pocity, nebo se někomu svěřit, protože by vás odsoudil.

Je nás ale spousta, jen se o tom nemluví, a to je hrozně špatně. Kdybych tenkrát tušila, že se nemusím bát vyhledat pomoc, všechno bych zvládla mnohem lépe a určitě rychleji, než za dva roky… Nebojte se mluvit o svých problémech v mateřství. Jsme v tom spolu.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit