Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 4] Sžíral mě pocit, že k malé vlastně nic necítím

Naše miminko bylo plánované a i přes počáteční silné nevolnosti jsem si těhotenství užívala a cítila se báječně. Porod, ač vyvolávaný, proběhl hladce a mám na něj krásnou vzpomínku. Domů jsme z porodnice odcházely s dokrmem a doma začaly problémy s kojením.

Pláč…kojit, dokrmit…pláč…bolest bříška…pláč…

Zvážit, zapsat…kojit, dokrmit…pláč…

„Musím víc kojit…Já přece musím víc kojit…Kojíš?“

Vytáhla jsem všechny brožury a knížky, které jsem předtím odmítala číst. Navštívila laktační poradkyni, prolívala se čaji a bylinkami. Kojila, odsávala a malá…plakala.Začala jsem o sobě pochybovat a sžíral mě pocit, že k malé vlastně nic necítím a funguju jen jako robot. Měla jsem strach, že díky ní už nikdy nic nebudu moci. Že se nikam nedostanu, hezky se neobleču, neupravím. Nedokázala jsem se uklidnit, cítila jsem se zrychlená. Nebavilo mě být doma. Nechtěla jsem být máma a ani jsem se tak necítila. Přežívala jsem den po dni.

„Po šestinedělí to určitě přejde.“ Nepřešlo. Přidaly se úzkosti a panický strach.

Myšlenky na to, že ji nezvládnu vychovat, přikrmovat nebo naučit jezdit na kole. A že kvůli mně se nebude ani správně vyvíjet. Strach střídal strach a úzkost už mi nedovolovala spát a jíst. Přidala se šílená únava a třes. Přišlo mi, že už se nedokážu ani správně vyjadřovat a potřebovala jsem se izolovat. Děsily mě i moje kamarádky matky a styk s úplně cizími maminkami jsem si neuměla ani představit. Ležela jsem v posteli a v hlavě mi rezonovaly zvuky kamionů z nedaleké dálnice a já si přála jít a pod nějaký skočit a ukončit to trápení všech. „Však oni to beze mě zvládnou.“ Zároveň jsem však chtěla tuhle hrůzu řešit.

Svěřila jsem se gynekoložce a ta mi doporučila krizové centrum FN Brno. Přítel rozhodl, že jedeme. Popravdě to byl další negativní zážitek. Dostala jsem něco na uklidnění a radu ať navštívím mého psychiatra, jelikož jsem již s depresí měla tu čest v roce 2015 po velkém úbytku hmotnosti. Můj lékař byl však muž a řekla bych, že moji situaci zlehčoval. Nasadil stejnou medikaci jako tenkrát a ta nezabírala.  Trápení se prohlubovalo, ale chtěla jsem bojovat. Kamarádka mi doporučila svoji lékařku, a ta mi okamžitě změnila medikaci. Vyslechla mě, uklidnila a vysvětlila, že to nejsem já, že mě ovládá nemoc, kterou spolu překonáme. Trvalo 5 týdnů, než začalo být lépe. Celou tu dobu - ať mi bylo, jak mi bylo - jsem se o dceru starala. Nedokázala jsem si ani představit, že by to bylo jinak. Přestala jsem samozřejmě kojit a změnili jsme i UM, po kterém jsme doma měli najednou spokojené miminko. Vše si začalo sedat, mně začalo být den ode dne lépe a role mámy se začala rozbíhat. A zároveň s ní začala rozkvétat i láska k naší holčičce.

Dnes beru AD pátý měsíc a jsem to zase já, vlastně nová já – máma, co ji miluje. Chodíme do kroužků, mezi cizí mamky, na výlety, ven a do kaváren.  Zase se maluju, cvičím a pečuju o sebe. Ležím v posteli a neslyším zvuky dálnice. Slyším, jak vedle mě odfukuje přítel a v postýlce spokojeně chrupká naše milované děvčátko.  A já děkuji své rodině, že i přes to všechno mě nepřestali milovat.

Přečtěte si i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit