Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 5] Měla jsem pocit, že jsem nejhorší matka pod sluncem

Nikdy bych neřekla, že mě tahle zkušenost může potkat. Až do porodu jsem byla celkem dost vyrovnaný člověk, zvyklý pracovat i ve stresu, řešit věci za běhu a nemožné do tří dnů. Taky jsem měla mimo práci hodně koníčků, které mě naplňovaly. Říkala jsem si, co se tak může změnit. Miminko přece můžu brát mezi kamarády a na akce taky a jen trochu omezím (na chvíli) své taneční aktivity.

Jenže člověk si plánuje a může to být úplně jinak.

Miminko bylo OK, jen se mu nechtělo ven. Po 10 dnech přenášení a odtoku plodové vody se doktoři rozhodli jednat. Nechali si mě v porodnici přes noc s tím, že ráno dají tabletku na vyvolání.

Nemám ráda nemocnice. Porodnice byla (tehdy před rekonstrukcí) synonymem toho, co mě stresovalo. Malé pokoje po třech, kovové postele, žádné soukromí, kolem plakající mimina. No, nerozrodila jsem se. Až v 10 ráno po druhé tabletce. Nevyspalá, s jedním loupáčkem na snídani. A šlo to pomalu, takže oxytocin, příšerné bolesti, odpadávání a nakonec císařský řez. Miminko jsem viděla druhý den ráno. Jako by nebylo moje. Nešlo mi kojit. Nechtěla jsem tam být, nechtěla jsem se bavit s těma usměvavýma maminkama na pokoji. Vůbec nic jsem necítila, jen obrovský smutek. Miminko bylo uplakané a já zoufalá. Snažila jsem se v noci, které byly nekonečné, najít aspoň něco hezkého na tom dítěti, které bylo moje. Pamatuju si těch pár minut, kdy se na mě koukalo, než zas začlo brečet a pak vyčerpáním usnulo. A to byla předzvěst dalších dní…

První půl rok bych vymazala. Miminko plakalo. Dvě hodinky spánku, dvě hodinky, během kterých se kojilo a brečelo. 24/7. Měla jsem pocit, že jsem ta nejhorší matka pod sluncem. Nechtěla jsem k němu vstávat, štvalo mě, že ho musím uspávat v noci na balonu. V podstatě jsem nesnášela a nevím koho víc, jestli sebe, že to nedávám, nebo jeho, protože jsem měla pocit, že mi vzal všechno.  Všechno, co jsem byla, tu pohodovou ženu, všechen můj čas pro sebe. Čas, kdy si budu dělat, co chci já, žádný stres a žádné povinnosti. Kdy si zajedu s kamarády pryč na víkend, což bylo s řvoucím kojencem nepředstavitelné. Že se ať dělám, co chci, není to k ničemu. Nechtěla jsem ani chodit s nikým ven, jen jsem vždycky doslova hodila dítě do zavinovačky a do kočárku a rychle zmizela do blízkého lesa. Měla jsem pocit, že nemám právo s takhle řvoucím miminem být kdekoliv, kde jsou lidi. Je to přece můj problém, já jsem si ho pořídila. Bála jsem se nákupu v obchodu, protože se dítě vždycky zázračně hned za dveřmi vzbudilo a vyžadovalo pozornost. Bála jsem se cesty MHD, že se na mě každý bude koukat, jak to nezvládám. Nechtěla jsem dát ani nikomu kočárek na povození, protože to byl přece můj problém, že dítě brečí, a dokud ho nevyřeším, tak ho nemám právo někomu dát.

Nesnášela jsem internetové diskuze plné láskyplných maminek. Nesnášela jsem pohled na ty maminky venku, kterým děti krásně spaly, a ony seděly na lavičce a četly si, jedly zmrzlinu a byly krásné a šťastné.

Navrhovali mi nošení. Zkusila jsem to a cosi ve mně začalo křičet, že teď už úplně ztratím sebe. Že teď už budu jen ta uhoněná upocená mamina, na které visí dítě nonstop. Nechtěla jsem to. Zoufale jsem si každý den potřebovala urvat těch pár okamžiků, kdy jsem nehoupala na rukách, neuspávala na balonu nebo nechodila rychlostí olympijského chodce po okolí s kočárkem. Zpětně se divím muži, že to dal, když jsem jak šílená skákala ve tři ráno na balonu a brečela, že už nechci, když jsem fakt nešetrně tahala mimino z postýlky. Byl to on, kdo mě doslova vykopal, ať jdu ven s kamarádkou, sama. Pamatuju si, že jsem ji skoro nevnímala. Byla jsem tak strašně unavená, že se mi slova po 10 minutách slévala v šum.

Pak se začalo děťátko plazit a hýbat se a  nějak jsem to vytěsnila. Jeden by si myslel, že to byla jen ošklivá noční můra.

Po dvou letech se narodilo druhé dítě. Všecko v pohodě, jenže starší začal být hodně nemocný. A mně se v hlavě plíživě objevoval hlásek, že je to určitě tím, že se mu málo věnuju (psychosomatika!) a že ho neumím pořádně oblíknout, když jdeme ven. Posléze že mi to asi dělá naschvál.

Abych se necítila jen matkou, začala jsem maličko po večerech pracovat. Trvalo to jen 3 měsíce, než přišel první propad. Z pocitu, že mě děti štvou, že mě to doma nebaví, se vyvinul pocit, že vlastně můj život nemá cenu. Že mi nic nejde. Že nemá cenu chystat nějaké výlety a vycházky, protože pak stejně budeme nemocní. Že nezvládám domácnost, nemám uklizeno a  napečeno. Že jak si můžu dovolit pracovat, když nemůžu vědět, zda dodržím termíny a moje práce určitě nestojí za moc. A navíc, že mám ráda to mladší, ale to starší vlastně ne.

Jsem od dřívějška nějak sama se sebou pracovat, meditovat a navíc jsem v té době začala poslouchat různá seberozvojová ženská videa. Zkoušela jsem se nakopnout hudbou. Pít třezalku. Cvičit, jíst kvalitně. Spát. Před spaním meditovat. Vypisovat se do deníčku. Psát si okamžiky vděčnosti. Nějakou chvíli to bylo lepší. Jenže pak se temno přehouplo do fáze smutku, beznaděje, ale navíc  i vzteku na okolí. Na muže, že může chodit do práce. Na ostatní, že mají svůj život, na děti, že jsou pořád nemocné. Na sebe, že jsem k ničemu. Hodně jsem v té době křičela na děti, a pak zoufale brečela, že budou mít trauma. Nakonec jsem 26.12. večer náhodu našla na FB stránku jedné psychoterapeutické ordinace, kde měla psychoterapeutka články právě o depresi.

Absolvovala jsem sezení, kdy jsem konečně byla schopná o všem mluvit. Obrečet to, povztekat se, zanadávat si. Zjistit, že za to může zpackaný porod, můj perfekcionismus a touha zvládnout všecko sama. Že kdybych tam šla hned po tom prvním půl roce, možná bych nemusela padnout ještě dvakrát tak hluboko. Jenže možná v té době bylo ještě brzo. Možná ten čas nastal až po třech letech od porodu a bylo to tak v pořádku. Teď už konečně hledím na děti s láskou. Jasně, jsem unavená, mívám příšerné PMS, když zapomenu odpočívat a myslet na sebe. Ale už se necítím prázdná a v beznaději.

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit