Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 8] Čekala jsem léčebnu jako z hororu, plnou bláznů a svěracích kazajek

Otěhotněla jsem na podzim roku 2017. Hned na první kontrole jsem si vyslechla verdikt „hrozící potrat“ a musela jít okamžitě na neschopenku. Ani už nevím, kolikrát jsme během těch 9 měsíců jeli vyplašení na pohotovost, protože jsem zas krvácela. Snad stokrát. S manželem jsme byli stále ve stresu a napětí. Asi v půlce těhotenství si mě pak v nemocnici nechali dva týdny pro hrozící předčasný porod. Naštěstí se vše uklidnilo a já si KONEČNĚ začala těhotenství užívat.

Byla jsem plná energie a těšila se na porod. Termín jsem měla v neděli 27. května. Doktorka mi řekla, že pokud přes víkend neporodím, v pondělí mi porod vyvolají. Nechtěli mě nechat přenášet kvůli těhotenské cukrovce. Já se vyvolání strašně bála a dělala jsem vše pro to, abych o víkendu porodila. Zadařilo se a v noci ze soboty na neděli mi začaly kontrakce. Do porodnice jsme dojeli asi v 6 ráno, kde potvrdili, že se opravdu porod rozjíždí a nechali si mě tam.

osmypribeh

Já byla podezřele v klidu. Ležela jsem v klubíčku, měla v uších hudbu a snažila se prodýchat kontrakce. Na porodní sál jsem se dostala ve 14 h, kam dorazil i manžel. Kontrakce zesílily a já poprosila o epidural, po kterém se mi okamžitě ulevilo, a já byla připravena tlačit. Trvalo to dlouho, ale nebolelo to. V 18:31 přišla konečně na svět naše dcerka. Byla jsem šťastná, malá byla krásná a zdravá, ale celý dojem mi zkazilo dlouhé šití. Byla jsem nastřižená, ale zároveň i hodně potrhaná a šili mě asi tři doktoři snad hodinu. Bolelo to víc jak samotný porod.

Nemám moc pojem o čase, ale malou jsem u sebe moc dlouho neměla, což mě zpětně hodně mrzí. Na místě jsem byla tak vykulená, že jsem ani neprotestovala, když mi jí za chvíli odnesli, manžela poslali domů a mě odvezli na oddělení šestinedělí. Tam jsem byla na pokoji bez dcery a první noc nám nosili děti jen na kojení každé tři hodiny. Druhý den jsem se mohla přestěhovat na jiný pokoj, kde jsem dcerku měla konečně u sebe.

Začaly problémy s kojením. Myslela jsem, že to bude hračka, že se mléko prostě hned spustí a miminko bude spokojeně pít. Vůbec. Každá sestra mi radila něco jiného, cpaly mi kojící kloboučky, nadávaly na moje bradavky a polohovaly mě do prapodivných kojících pozic. Po dvou dnech začalo něco málo téct, ale prsa mě neskutečně bolela a měla jsem podpaží plné tvrdých bulek. Následoval kolotoč nahřívání-masírování-odsávání-kojení-ledování…a tak stále dokola. Místo odpočinku jsem jen neustále řešila prsa. Malá nepřibírala, takže jí začali přikrmovat UM. Při odchodu z porodnice mi bylo doporučeno, ať si pořídím kojeneckou váhu a dcerku každý den poctivě vážím. Já odcházela víceméně s pocitem, že když dceru nedokážu nakojit, tak umře.

První noc doma byla strašná. Malá brečela a brečela, nedokázali jsme ji s manželem nijak utišit. Druhý den na kontrole u pediatra nám bylo řečeno, že mléka mám málo a je hladová, ať začnu přikrmovat umělým mlékem.  Následující asi 4 dny jsem měla malou stále u prsa a snad každých 5 minut jí dávala na váhu. Když nepřibrala ani gram, panikařila jsem. Všude po bytě jsem měla nesmyslné tabulky a výpočty, kolik toho dcera vypila, kdy čůrala…už to byl prvopočátek mých problémů. Naštěstí se mi nakonec rozkojit podařilo a nebylo potřeba ani dokrmovat. Našla jsem si i příjemné polohy a dcera začala pěkně přibírat. Ovšem měla jsem obrovský problém kojit před někým. Jediný, kdo mi nevadil, tak byl manžel. Jinak jsem odmítala kojit před rodiči, kamarádkami...

Veškeré návštěvy u nás doma pro mě byly utrpením. Připadala jsem si jak vězeň, že musím být neustále schovaná v ložnici a kojit a kojit. K tomu jsem měla neustálý strach, že něco dělám špatně, ale zároveň jsem vše chtěla zvládnout sama, bez pomoci ostatních. Začaly mi docházet fyzické síly. Byla šílená vedra, každý den pařilo sluníčko a teploty se šplhaly k 40 stupňům. Nemohla jsem vedrem spát. A tak, když už konečně spala dcera, já se jen převalovala v posteli, celá propocená.

Bylo krátce po skončení šestinedělí a já se v noci vzbudila se šíleným brněním a bolestí rukou. Nevím, co mě to popadlo, ale v tu chvíli jsem byla přesvědčená, že mám zánět karpálního tunelu, budu mít obě ruce v ortéze a nebudu moc dceru nosit ani kojit. Ta myšlenka mě vyděsila natolik, že mě popadla neskutečná panika, těžce se mi dýchalo, točila se mi hlava, udělalo se mi špatně od žaludku a srdce mi bušilo o sto šest. Vzbudila jsem manžela a vše mu řekla, pořád jsem se klepala, měla závratě a byla strašně unavená. Rozhodli jsme, že je toho na mě už prostě moc, že si musím nechat pomoc i od mé mamky.

Mamce jsem tedy začala půjčovat malou ven na procházky a přes den se snažila spát. Nepomáhalo to, byla jsem doslova zombie, strašně unavená, napjatá a nervózní. Cítila jsem, že mám psychický problém a rozhodla jsem se navštívit psychiatričku. Ta se mnou promluvila a napsala recept na antidepresiva s tím, že si je mám vzít, pokud budu cítit, že už to fakt nezvládnu. S léky jsem chtěla počkat. Věděla jsem, že ze začátku mi po nich bude ještě hůř, než nastoupí účinek a navíc jsme se chystali na víkend k manželovým rodičům na Moravu a já doufala, že tam se mi udělá dobře. Vedro v Praze už bylo nesnesitelné a manželovi rodiče mají bazén a dům, ve kterém je přes léto hezký chládek, takže už jsem se těšila, že se zrelaxuju a pořádně vyspím. Bohužel moje očekávání bylo veliké a nic z toho se nekonalo.

V noci jsem nemohla usnout, vedro mi bylo stejně a ještě se mi se zavřenýma očima točila hlava. Měla jsem pocit, že se někam propadám a nedovolilo mi to usnout.  Já začala panikařit, že prostě už nikdy nebudu moc spát a umřu. Druhou noc na Moravě se mi udělalo strašně špatně a šla jsem zvracet. Nevolnost pokračovala i druhý den, nebyla jsem schopna do sebe dostat ani suchý rohlík. Ten den jsme už odjížděli domů do Prahy a celá cesta pro mě byla doslova utrpení. Nevolnosti neustupovaly. Za následující dva dny jsem do sebe dostala půlku banánu, vše ostatní vyzvracela. Žaludek mě tak bolel, že jsem nemohla usnout. Psychicky jsem se hroutila. Hlavou se mi točily myšlenky, že když nebudu jíst, přijdu o mléko a nebudu moc kojit. Rozhodla jsem se vzít si prášek. Samozřejmě se mi udělalo ještě hůř.

Následující den odpoledne jsem s sebou švihla na zem, jen ležela a tupě koukala do stropu. Nemohla jsem se zvednout. Manžel zavolal sanitku a donutil mě posadit se a co nejvíc dceru nakojit, než mě odvezou. Sanitka mě odvezla do nemocnice, kde nejspíš na první pohled poznali, že na vině je psychika. Promluvil se mnou psychiatr, poradil pokračovat v užívání předepsaných léků a přestat kojit a já odcházela s diagnózou „poporodní deprese a generalizovaná úzkostná porucha“. Doma jsem dceru začala pomalu učit na umělé mléko. Naštěstí ho přijala dobře. Já na tom ale byla už tak zle, že o dva dny později jsem znovu kolabovala a sžírala mě taková úzkost, že mě opět odvezla sanitka.

V nemocnici tentokrát doporučili hospitalizaci na psychiatrii. Pustili mě ještě domů a nastoupit jsem měla druhý den ráno. Dostala jsem domů prášky na úzkost a na spaní. Následující hodiny a dny si pamatuji jen matně. Ty léky na spaní byly hodně silné. Ráno jsem si balila tašku do nemocnice, nemluvila, sotva jsem chodila, z prsou mi teklo mléko a všechny okolo jsem viděla jako za sklem. Jeli jsme do nemocnice a já měla tak strašný strach. Myslela jsem, že to bude léčebna jako z hororu, plná bláznů a svěracích kazajek.

Nebylo tomu tak, bylo to naprosto normální nemocniční oddělení s milými sestrami a doktory. Prosila jsem, že chci aspoň nadstandardní pokoj, abych měla klid. Naštěstí byl volný. První týden v nemocnici si sotva pamatuji. Nejedla jsem, jen spala, koukala do zdi, prosila doktory, ať se mnou něco udělají a nadávala jim, že do mě cpou oblbováky a dělají ze mě blázna. Do toho mi zastavovali laktaci, měla jsem stažená prsa, která mě hrozně bolela a natékala. Po pár dnech se mi udělalo trochu lépe, začala jsem jíst, zajímat se o dění v nemocnici a povídat si s ostatními pacienty. Plánoval se můj odchod domů, ale zničehonic přišel obrovský propad.

Klepala jsem se v posteli, úzkost mě sžírala a brečela jsem, že to nezvládnu a už nikdy neuvidím svojí dceru a rodinu. Úzkosti byly tak strašné, že nepomáhaly ani léky a museli mi dávat injekci, aby se mi ulevilo. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že bych radši nežila, než měla tyto stavy navždy. Po 14 dnech ale konečně přišlo zlepšení. Už jsem zvládla jít i o víkendu na vycházku mimo areál a pomalu se připravovala na to, že brzy půjdu domů.

O dceru se celou dobu starala manželova maminka na Moravě, za což jsem jí neskutečně vděčná. Strašně moc děkuji celé své rodině a přátelům, že mě v těžkých chvílích podrželi, trpělivě za mnou chodili na návštěvy a ujišťovali mě, že to zase bude dobrý! Z nemocnice mě pustili po třech týdnech, v půlce srpna. Rovnou jsme odjeli na Moravu, kde jsem nějaký čas zůstala a s pomocí rodiny se zapojovala zpět do normálního života a péče o dceru.

Už jsem normálně jedla, fungovala, ale stále tam bylo to napětí, ranní úzkosti a neschopnost kamkoliv dojít s dcerou sama, jet MHD atd. Vždy se mnou musel manžel nebo moje mamka. Začala jsem chodit na psychoterapie, byla mi ještě trochu upravena medikace a vše se začalo postupně zlepšovat, i když s ještě mnoha propady. Výrazně se mi ulevilo až před Vánoci.

Teď je to 10 měsíců od té doby, co moje problémy začaly. Když jsem ležela v nemocnici, psala jsem Verče Kubrichtové: “Je mi hrozně, mám pocit, že to utrpení nikdy neskončí, ale bojuju a věřím, že jednoho dne - snad brzy - si konečně začnu naplno užívat mateřství”. A splnilo se to.  Cítím se skvěle, funguju, užívám si mateřství, nemám problém kamkoliv dojet MHD, pracuju, chodím cvičit…Čas od času nějaká úzkost nebo panika přijde. Jsou to však jen krátké a slabé epizody. Učím se s tím pracovat pomocí terapie, snažím se hodně relaxovat, mít dostatek pohybu a věnovat se tomu, co mě baví. Hrozně moc děkuju manželovi, zbytku rodiny a přátelům, že se mnou těžké chvíle překonali, podpořili mě, se vším pomohli a stále pomáhají... Taky moc děkuju holkám z Úsměvu mámy, že mi byly a jsou oporou, a že jsem se nyní mohla do aktivit této skvělé organizace zapojit, což mě neskutečně naplňuje.  Všechno zlé je pro něco dobré. Díky zkušenosti s poporodní depresí jsem se utvrdila v tom, že mám kolem sebe milující lidi, na které se mohu spolehnout. Také jsem poznala spoustu skvělých žen s podobnou zkušeností. A cítím se silnější, než kdy dřív. Myslím na všechny maminky, které si zrovna prochází něčím podobným. Nebojte, bude zase dobře! Buďte ale trpělivé a vyhledejte zavčas pomoc!

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit