Světový den duševního zdraví matek 1. května 2019

[Květnový příběh 9] Když malý brečel, úplně mě to paralyzovalo

Nejsem typ člověka, který by vyhledával lékaře, ale možná, že kdybych se nebála jít si k nim pro pomoc, mohlo mi být lépe mnohem dříve.

Otěhotněla jsem víceméně plánovaně, i když o něco dříve, než jsme chtěli. Těhotenství bylo rizikové, ve 33. týdnu jsem skončila v nemocnici, jelikož jsem začala rodit. Lékaři kontrakce zvládli zastavit a syna jsem donosila do termínu. Porod pro mě byl hrozný, syn musel rychle ven, píchli mi oxytocin a následovaly 4 hodiny kontrakcí po minutě.

Když se konečně narodil, byla jsem roztrhaná a ztratila hodně krve. Hodinu mě šili, poté mi malého vzali, protože jsem ztrácela vědomí, a přinesli mi ho až za 12 hodin. Od chvíle, co jsem s ním poprvé zůstala sama, se mě zmocnila paranoia. Co když se o něj nedokážu postarat? Co když se začne v noci dusit a já ho neuslyším? Co když přestane dýchat, až budu ve sprše? Uměla bych mu pomoci? Co když.... Kvůli tomu strachu jsem 3 dny nespala, nespouštělo se mi mléko, a syn u mě neustále plakal.

Po propuštění z porodnice to bylo ještě horší, nechtěla jsem ho spustit ani na minutu z očí, nedošla jsem si ani na záchod, pokud tam nebyl někdo, kdo by ho pohlídal. Úzkosti se začaly stupňovat, někdy se projevily tak silně, že když malý brečel, úplně mě to paralyzovalo, schoulila jsem se do klubíčka a brečela taky. Jindy jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout a omdlela jsem.

Že je něco špatně poznal synův pediatr, ke kterému jsem jako dítě chodila i já. Promluvil si se mnou a poradil, jak s úzkostí bojovat, že pomůže přiznat sobě i rodině, že nejsem v pořádku a že potřebuji jejich pomocnou ruku. Také doporučil si s malým najít systém a rozvrhnout den, chodit na procházky a mezi lidi, a co se týče strachu o malého – použít veškerou techniku, která mi od strachu trochu uleví (monitory dechu, kurz první pomoci, video chůvička).


Trvalo čtvrt roku, než se ty nejtmavší mraky obav rozehnaly. Teď, když si vzpomenu, co se mi všechno honilo hlavou, jsem v šoku, co dokáže psychika napáchat. Ještě není úplně vyhráno, stále jsem dost úzkostlivá a občas to na mě „padne“, ale při každém ohlédnutí vidím, že jsem na tom líp a líp.

Vím, že jsou na tom některé ženy tak, že skončí v péči lékařů. V mém okolí je více těch žen, které si prochází „mírnější variantou“ poporodní deprese a mají pocit, že nejsou v takové fázi, aby vyhledaly lékařskou pomoc. A i když to nejsou hororové příběhy jako některé z těch, které jste již sdíleli, pro ně je to období noční můrou, stejně jako bylo pro mě.

Je fajn se z toho moct vypsat a cca před čtvrt rokem bych byla hodně vděčná za to, kdybych věděla o někom, kdo je na tom podobně, a mohla si s ním sem tam vyměnit pár zpráv.

Pokračujte v tom, co děláte, má to smysl!

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit