Světový den duševního zdraví matek 1. května 2019

[Květnový příběh 12] Přišlo mi, že nic nemůžu. Že nikam nemůžu, že můj život skončil

Už v těhotenství jsem se bála, aby mě po porodu nezradila psychika. Manžela jsem se několikrát ptala, co budeme dělat, pokud budu mít poporodní depresi. Že bych to tušila...? Možná to byl šestý smysl, možná jen obyčejná znalost sebe samé a toho, že jsem úzkostnější povahy. A také toho, že to celé přišlo nějak rychle. Teda na mě...

Otěhotnění vyšlo, jak se říká, 'na první dobrou'. Trochu mě to zaskočilo. Čekala jsem, že si ještě užiju léto, které bylo před námi, doděláme nějaké rozjeté projekty a pak nějak otěhotním. A ono ejhle, první měsíc a na testu dvě čárky. Nějak jsem na to nebyla připravená. Ale říkala jsem si, že 9 měsíců to spraví.

Nebyla jsem tou natěšenou těhulkou, jak to ode mě všichni očekávali. Na miminko jsem se těšila, ale zároveň jsem se toho bála. Jak to budu zvládat? Jak manžel? Nebudeme se hádat? Určitě se všechno změní! A protože jsem měla plnou hlavu strachů a málo kdo to chápal, nechávala jsem si je radši pro sebe. Respektive jsem je potlačila.

Najednou bylo 40 týdnů za mnou, porod bolestivý, ale v porovnání s mým okolí vlastně v pohodě a malý na světě. Na začátku to bylo fajn. Malý byl krásný. Hodně plakal, ale byl krásný. Těšila jsem se domů z porodnice, že budeme všichni spolu a že se konečně trochu vyspím (a přestanou mě prudit sestřičky).

Manžel byl se mnou doma skoro 10 dní. Pomohlo to, ale děsila jsem se toho, až půjde do práce. Jak to budu zvládat sama?? Vždyť malý furt pláče, ani se nenajím, neodskočím si na záchod, nedám si sprchu, nic! Bylo mi furt do pláče a snažila jsem se si v hlavě vytvářet scénáře, jak to nejlépe zvládnu. Trávila jsem tím spoustu času, ale nic mi nepřipadalo, že bude fungovat. Přišlo mi, že nic nemůžu. Že nikam nemůžu. Že můj život úplně skončil a nic nebude jako dřív. Bála jsem se jít sama s kočárem ven, vždyť tam bude pořád plakat a lidi budou koukat. A ani se mi vlastně nechtělo, byla jsem hrozně unavená. Ptala jsem se sama sebe, jak mám dál žít…
Jak mám jít nakoupit? Vrátit kamarádce nosítko? Kdy se mám namalovat a obléct, když malý pořád brečí? (Spal totiž pouze na mně, když jsem ho odložila, pláč nebo se po chvíli vzbudil). Co když si s ním troufnu do tramvaje a on se v ní rozbrečí? Co mám celé dny dělat? A KDY se tohle zlepší??

Začala jsem mít velké úzkosti, četla jsem pořád dokola na internetu nějaké diskuze o spánku dětí, o pláči... Děsily mě příběhy, že té a té mamince přestalo miminko plakat až v půl roce, v roce. To nevydržím, říkala jsem si. Kvůli úzkosti jsem přestala spát v noci, i když malý spal. Četla jsem si články o hormonech po porodu a pořád se snažila uklidnit se, že to po šestinedělí přejde. Nepřešlo. Na procházce jsem se přiznala manželovi, že už je mi fakt zle. Že si myslím, že už to není normální 'hormonální poporodní bouře' a že s tím musím něco dělat. Dohodli jsme se, že půjdu k psychologovi. Byla jsem u dvou, ale nikdo si moc nevěděl rady. Zjistila jsem, že tahle problematika je dost neprozkoumaná a specializovaní terapeuti na poporodní depresi nejsou. Ale byl mi doporučen psychiatr a léky. V prvním momentu jsem to odmítla, chtěla jsem hlavně kojit a tohle by to přece ohrozilo. Byla jsem ale ujištěna, že s určitým typem antidepresiv se kojit smí. Byla to hrozná úleva.  

Byl mi nasazen Zoloft a Mirtazapin (na spaní), obojí v těch nejnižších dávkách. Říkala jsem si, jestli to vůbec zabere...

Na začátku jsem měla šílený propad, úzkosti se asi tak 100x zhoršily. Prý je to ale normální tzv. 'efekt z nasazení' a je potřeba vydržet. To se krásně řekne. Pamatuju si na jeden moment, kdy jsem jen seděla zavřená na zemi v koupelně, objímala si kolena, brečela a přála si, ať už ta nesnesitelná úzkost zmizí. Zmizela. Cca za 14 dní se to začalo lepšit. Pomalu, ale začalo. Najednou se svět zdal být zase 'normální'. Komplikovaný s miminkem, ale normální. Už jsem se tak nebála jít ven, něco si naplánovat. A světě div se, i malý přestal tak plakat. Opravdu platí, spokojená mama, spokojené dítě.

Teď když to píšu a vedle mě spí roční chlapeček, skoro jako bych psala o někom jiném. Jsem neskutečně ráda, že je to za mnou... Teda ne úplně, stále mě ještě čeká vysazování Zoloftu a lhala bych, kdybych řekla, že se toho nebojím. Ale věřím, že to nějak zvládnu. A svého malého kulíška, který se teď pořád usmívá, bych nevyměnila za nic na světě.

Pokud prožíváte něco podobného, mám pro vás několik rad.

1) Nebojte se léků. Ať chcete kojit nebo ne. A pokud ano, vězte, že jsou prozkoumané a ví se, že kojit se s nimi může.

2) Řešte to. První rok je pro miminko nejdůležitější, co se týká vybudování pocitu bezpečí do života, dopřejte mu mámu v pohodě.

3) A nakonec to nejdůležitější. I když to teď možná tak necítíte, věřte, že to bude dobrý. Taky jsem tomu nevěřila. Chce to ale jen vydržet. <3

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit