Světový den duševního zdraví matek 1. května 2019

[Květnový příběh 14] Poporodní depresi bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli, ale zároveň ji mám svým způsobem ráda

Když jsem předčasně končila vysokou školu s myšlenkou, že zbylé síly a nervy chci šetřit na děti, ještě jsem nevěděla, co mě čeká.
   Nikdy jsem nebyla průměrná, a tak asi nejsem ani průměrná maminka. Vždycky jsem chtěla mít všechno perfektní a na 100%. Nevím, jestli jenom kvůli mému perfekcionismu, ale ve 20 letech jsem skončila s úzkostmi depresemi a obsesemi u psychiatra a dostala svoje první antidepresiva. Již před těhotenstvím a porodem jsem tedy řešila své psychické potíže.

   Před prvním těhotenstvím jsem byla už dlouho stabilní, bez léků a v dobrém vztahu s manželem. Během těhotenství se stalo spoustu neočekávaný stresujících věcí, ale všechno se zvládlo. Porod proběhl císařským řezem a narodila se mi první dcera s Downovým syndromem.

    Od začátku jsme měli problém s kojením a já už od porodu byla hodně nešťastná. Hodně jsem plakala, skoro vůbec jsem nemohla spát, ani jíst. Okolí i odborníci přičítali moje stavy dceřinu syndromu a já sama jsem si myslela, že to takhle má každá prvorodička. Týden po návratu z porodnice jsme byly opět hospitalizovány kvůli neprospívání s dcerou na dětském oddělení, kdy jsem neustále odsávala, přikládala, míchala umělou výživu a vážila, počítala příbytky a úbytky hmotnosti. Každá sestřička na nové směně přišla zkontrolovat objem mých prsou, sáhla mi na bradavky, sahala na dceru, a tak se z intimního aktu kojení stalo něco nechutného, nemožného, nemocničního. Přikládala jsem svoje stavy nastalé situaci. Nemohla jsem spát ani jíst už skoro měsíc.

   Můj stav se stále zhoršoval, a to do fáze, kdy už jsem nebyla schopná téměř vstát z postele, nebyla jsem schopná se osprchovat, nebyla jsem schopná nikam dojít, nemohla jsem spát ani jíst. Měla jsem pocit, že jsem nejhorší matka na světě a chtěla jsem skákat  z okna.

   Manžel už se na to nemohl dívat, a tak mě poslal k psychiatrovi. Strašně moc jsem se bála hospitalizace, a proto jsem návštěvu psychiatra oddalovala. Ve spolupráci s psychiatričkou a naší pediatričkou jsme nakonec našli pro mě únosné smysluplné ambulantní řešení. Dcera přešla na umělou výživu, já přestala kojit, zastavila se laktace. Dostala jsem antidepresiva, která se postupně navyšovala a nakonec Lexaurin na šílené nárazové úzkosti. Manžel a moje maminka se střídaly při krmení dcery a pomáhali mi s veškerou péči o dítě, dokud jsem se nedostala do stavu, kdy jsem byla schopná se o dceru postarat sama. Měla jsem obrovskou podporu díky níž jsem všechno nakonec zvládla.

    V té době by mě ani ve snu nenapadlo, že za dva roky se budeme s manželem cítit na druhé dítě. Zvážili jsme všechna rizika, pro a proti a rozhodli se, že se pokusíme na případnou druhou poporodní depresi připravit, co to půjde. Relativně  brzo  jsem  otěhotněla. Těhotenství bylo příjemné. Užívala jsem si ho bez větších komplikací a narodil se nám na konci října zdravý chlapeček.

   Už jsem znala Úsměv mámy a chodila na pravidelná pražská setkání. Měli jsme připravené jídlo, co největší úlevu pro mě, vůbec jsem nekojila, okamžitě po porodu se zastavila laktace, antidepresiva jsem brát nepřestala, a přesto se po šestinedělí opět začaly objevovat stavy, které už nebyly jen poporodní blues.

   Průběh rozhodně nebyl tak strašný jako poprvé, ale zase tu byly dvě děti, které mě potřebovaly. A já měla dny, někdy i týdny, kdy jsem nebyla schopná se postarat ani sama o sebe. Docela dlouhou dobu mi trvalo, než jsem si připustila, že je to zase tady. Obrovskou podporou pro mě byla rodina, přátelé a také Úsměv mámy. Když jsem se dostala do bodu, kdy jsem byla ochotná si přiznat, že za své poporodní stavy nemůžu a že jediné, co je třeba, je aby všichni zůstali naživu. A abych já byla spokojená máma, a ne průměrná, sousedy opěvovaná, ostatními matkami respektovaná máma, všechno se posunulo k lepšímu. Zapojila se celá rodina, navýšily se léky, hodně jsem spala, odpočívala a necelých sedm měsíců od porodu můžu říct, že mám šílené úzkosti a deprese jen pár dní v měsíci a věřím že i to se časem změní, a když ne, bude se s tím pracovat.

   Poporodní depresi bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli, ale zároveň ji mám svým způsobem ráda. Naučila mě, jak si říkat o pomoc, jak odpočívat, jak být na sebe hodná, jak se mít ráda i s chybami a jak mít ráda s chybami i ostatní, svoje děti, manžela kamarády.
   Zjistila jsem, že na světě a  kolem  mě  je  spoustu úžasných hodných lidí.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit