Světový den duševního zdraví matek 1. května 2019

[Květnový příběh 15] Všude úspěšné maminky, prý byly dřív taky nešťastné, ale zapracovaly na sobě...

Je ráno a já si říkám: "Už aby byl zas večer." ...

Vaříme snídani, děti křičí (o něco se perou), omylem vylitá voda, jídlo všude pod stolem (klasika), odbíhají, křičí (radostí), uklízím, slyším smích. Starší pomohl vysvléknout mladší, ta se vyčůrá do postele, řvu na ně, bouchám polštáři. JÁ, já? Taková jemná, tichá osoba, která dříve nezvýšila hlas. Ta, která byla nejlepší máma na světě, dokud měla jen jedno dítě a neměla tak obrovský spánkový deficit. Ta, která sama křik nesnáší, ta která je oba chápe, ví, že jen blbnou, že křik je k ničemu, že je poškozuje ... ale nejde to zastavit ...

Všechno je špatně, já jsem špatně, nic mi nejde, ani tak jednoduchý úkol jako postarat se o dvě děti ... jsem tak unavená ... hučí mi hlavě, nemám na nic sílu, všude doma nepořádek ...

Všechno mám jako v mlze, hůř vidím, hůř slyším a nedokážu se soustředit ... nejraději bych jen koukala do zdi ... ale to nejde, mám dvě malé děti, a čím méně jim dávám své pozornosti, tím více blbnou a vymýšlejí nebezpečné akce.

Ležím a kojím, dnes už asi po dvacáté a ještě x-krát ve dne i v noci budu. Otevírám facebook, vím, že bych to neměla dělat, ale na nic jiného už ani nemám sílu. Všude úspěšné maminky, tří i čtyř dětí, vysmáté, šťastné, protože kromě toho, že děti a domácnost zvládají levou zadní, tak se ještě realizují, podnikají, nebo aspoň píší blogy, jsou odbornicemi (na cokoli). Prý byly dřív taky nešťastné, ale zapracovaly na sobě, myslí pozitivně, pijou bio smootee (nebo jak se to píše), na nikoho nekřičí a jsou happy ...

Asi to zas dělám blbě, jako vždycky všechno. Makám na sobě tolik let ... dva roky nejím kromě trochy ovoce žádný cukr ... a nic, po pár letech bez deprese se ta černá deka vrátila a rozložila se zas před mýma očima ... když je mi nejhůř, přemýšlím, jestli by to beze mě nebylo pro všechny lepší ... ale ne, mám přece děti, prý i špatná máma je lepší než žádná ...

Teď bych přece měla být šťastná, tolik jsem po dětech toužila, je to nejkrásnější období v životě ... se všude píše ... prý každý může být šťastný, když na sobě maká ...

Dívám se do sluníčka, děti jsou na písku a chvilku nekřičí, nabíjím se energií, ono to půjde, uvidíš, bude zase líp, ...

Teď bude pár dní zas trochu veselejších, než přijde další vlna depresí a úzkostí před ovulací a pak znovu před menstruací. Mám to vysledované, je to vlastně osvobozující vědět, že to není napořád ... asi jako kontrakce při porodu, když víte, že za chvíli skončí (jen pak zas přijde další) ... Třeba to jednou taky skončí nějakým "porodem" - mým přerodem ... třeba ...

Ale i teď to má své dary, když se chvíli ta černá deka nadzvedne, tak si užívám každou obyčejnou pěknou chvilku a vážím si jí jako drahokamu. Užívám si tu lehkost s jakou život bez deprese najednou je.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit