Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 16] Nakonec jsem už nemohla ani brečet a přála si jen umřít

Vše začalo v srpnu 2017, když jsem otěhotněla. Těhotenství bylo plánované, jen mě trochu zaskočila rychlost, s jakou se to podařilo. První 4 měsíce probíhaly bez komplikací, i když mě na samém začátku vyděsil gynekolog, že by se mohlo jednat o mimoděložní těhotenství. Naštěstí se nakonec nepotvrdilo, ale těch 14 dní, než jsem uviděla na UZ tlouct srdíčko, bylo nekonečných. Poté už bylo všechno v pořádku.

Zlom přišel v 16. týdnu, kdy se mi hlavou začaly honit neodbytné myšlenky, že dítě zemře, že ho nejsem schopná donosit. Postupně se přidávala šílená nespavost, kterou jsem přičítala těhotenství, byla jsem schopná nespat i několik dní a když se náhodou zadařilo, bylo to tak na 2 - 4 hodiny. Nicméně někde  v hlavě mi začala svítit kontrolka, že tohle je prostě špatně. Vyhledala jsem tedy pomoc psychologa, který mne byl ochoten vzít během týdne právě kvůli těhotenství. Stanovil obsedantně kompulzivní poruchu a poradil techniky, jak eliminovat úzkost z těchto myšlenek, kterých jsem se nemohla zbavit, strašily mne ve dne, v noci, techniky nezabíraly. Úplně zoufalá jsem se svěřila při jedné prohlídce gynekologovi, že nemůžu spát, o dotěrných myšlenkách jsem se nezmiňovala, styděla jsem se. Doporučil mi se nepřepínat, odpočívat, relaxovat. Jenže to se lehko řekne, ale hůř dělá, navíc, když jsem v té době ještě pracovala a měla na starosti důležité projekty. Když už jsem opravdu byla na dně (myslela jsem, že už hůř být nemůže, ale to jsem se pletla), rozhodla jsem se objednat k psychiatrovi a zde nastal problém, všude plno, objednávací doby více jak dva měsíce, nakonec mne přeci jenom jeden vzal asi za 3 dny. Předepsal mi slabá antidepresiva a léky na úzkost v případě nutnosti. Kvůli těhotenství jsem z toho nebyla nadšená, ale co se dalo dělat. Pořádně jsem nespala už měsíc. Antidepresiva jsem brala pravidelně, léky na úzkost jsem téměř nebrala, protože jsem se dočetla, že jsou návykové a že se v těhotenství nesmějí. Do toho jsem docházela stále k psychologovi, ale efekt žádný.

Došlo to tak daleko, že jsem jedno ráno přítele s pláčem prosila, že už prostě nemůžu, že ty antidepresiva asi nezabírají. Vzal si dovolenou, že spolu zajdeme k psychiatrovi, jenže ten měl také dovolenou a tak jsme jeli na psychiatrické oddělení do nemocnice. Tam si mě paní doktorka vyslechla, dávku antidepresiv zvýšila a napsala i léky na spaní, ať si je v případě potřeby vezmu. Když jsem se stavovala v lékárně, lékárnice jen poznamenala, že ty léky na spaní se v těhotenství nesmějí a že je to tedy na zodpovědnost paní doktorky, to mi na klidu vážně nepřidalo. Po navýšení antidepresiv jsem trpěla šíleným nočním pocením a měla pocit, jak když žiju za nějakým sklem a okolní svět jde mimo mě. Spaní se nelepšilo, léky na spaní mi nedělaly dobře, navíc jsem se je opět kvůli miminku bála brát. Poté jsem začala mít šeredné myšlenky, že už to skončím, volala jsem psychiatrovi a ten mi domluvil hospitalizaci na otevřeném psychiatrickém oddělení. Antidepresiva jsem po domluvě vysadila, začala jsem brát homeopatika, stav se zlepšil, spala jsem. Začala jsem si říkat, co v té nemocnici dělám.  A tak mě po týdnu pustili domů.

Další dva měsíce jsem jakž, takž přežívala a odpočítávala doslova každý den do porodu. Ve 32. týdnu to ale bouchlo. Nedokázala jsem nic vnímat, na ničem mi nezáleželo. K nikomu jako bych nic necítila, nakonec jsem už nemohla ani brečet a jediné, co jsem si přála, bylo umřít. Drželo mne jen to, že nemám odpovědnost jen sama za sebe, ale i za to miminko a nemám právo mu vzít šanci na život.

V tu dobu u mě byla na návštěvě mamka, naložila mne do auta a odvezla na psychiatrii do nejbližší nemocnice, ani jsem v tu chvíli neměla sílu odporovat. Tam mi okamžitě nasadili dvoje jiná antidepresiva a pravidelně léky na úzkost, než začnou působit antidepresiva. Bohužel to bylo uzavřené oddělení a našli jste tam opravdu různorodé diagnózy, na chodbu jsem radši ani moc nevycházela, nechtěla jsem se dívat na psychotické stavy ostatních pacientů. Nakonec moje ošetřující lékařka zhodnotila, že to není vhodné oddělení pro těhotné a po týdnu jsem byla puštěna domů s tím, že se mnou pořád někdo bude, abych nebyla sama. Naštěstí se asi tentokrát zvolila vhodná antidepresiva a já se pomalu dostávala z depresí.  Obsese a úzkosti přetrvávaly, protože mi vzhledem ke stupni těhotenství nechtěli dávat plnou dávku. Nakonec jsem to ale do porodu nějak "doklepala". Porod byl plánovaně vyvolávaný v 39. týdnu, abych už co nejdříve mohla začít brát vyšší dávky léků se zástavou laktace. Neprotestovala jsem. Utrpení už bylo dost. Narodil se nám krásný zdravý syn. Sice u mě po porodu nenaběhla vlna štěstí. V šestinedělí ještě proběhlo pár krušných chvil, ale ty už se daly zvládnout.

Teď jsou synovi dva měsíce, je to takové usměvavé sluníčko a já konečně zažívám pocity radosti a štěstí, když jsme spolu. Nemůžu říct, že je mi už úplně hej, antidepresiva stále beru a docházím i na psychoterapii, ale s tím co bylo, se to nedá srovnat, každým dnem se to pomaličku zlepšuje, chce to fůru trpělivosti a hlavně - neztrácet naději, že bude zase lépe :)

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit