Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 17]

Těhotenství bylo plánované, vše bez komplikací, do poslední chvíle jsem pracovala jako zdravotní sestra na těžkém oddělení. Měla jsem obavy z porodu, ale ne nic hrozného. Před porodem mi bylo oznámeno, že musím na plánovaný SC. To mě také nijak nerozhodilo, právě naopak, byla jsem ráda, že "vím" do čeho jdu. Vše začalo v porodnici. Po operaci přišly silné bolesti. Když mi přinesli mé dítě, začala jsem plakat štěstím, že vše máme za sebou.

Nijak jsem si stále neuvědomovala, co přijde, a že je ze mě máma. Bolesti, nevyspání, kojení, trápení, pláč dítěte. V porodnici mi začalo být asi třetí den divně, začala jsem denně plakat, ale slyšela jsem od sester, že je vše normální, že je to hormonální koktejl. Nicméně partner zůstal s námi na nadstandardním pokoji dvě noci. Po pár dnech mi byla zastavena laktace ještě v porodnici.

Pláč neustupoval a já chtěla domů. Myslela jsem si, že doma mi bude lépe, ale doma to vše začalo. Ten nekončící kolotoč vyčerpání, vstávání, pleny, krmení, řvoucí dítě a já prvorodička nevěděla, co s plačícím dítětem. Radost, láska ani pocit štěstí nepřicházel. Já byla stále v myšlenkách, že mít dítě byla největší chyba v životě, a tak jsem plakala společně s malou. Všude kolem fotky spokojených, nalíčených maminek. A ze mě chodící troska.

Říkala jsem si, co dělám špatně a proč právě já. Byla jsem ve stresu a pod tlakem, partner pomáhal jak mohl, po týdnu ale musel do práce. A já zůstala s malou sama. Přišla neuvěřitelná úzkost, chvěla jsem se na posteli a brečela. Nic jsem od porodu nejedla, nešlo to, jen jsem zvracela. A tak jsem volala mamce a ta mě objednala k psychiatrovi. Nasadil mi pouze Neurol a řekl, že se vše srovná. Srovnalo, ale asi jen na 14 dní. Pak z čista jasna BUM a já měla šílené úzkosti zpět, brečela jsem, nejedla jsem, málo spala, zvracela,  za dva měsíce dole 9 kg...

Opět sezení u psychiatra, v čekárně jsem se chvěla a brečela, že mě jistě zavřou do blázince. Nasadili mi AD. Diagnóza poporodní deprese s úzkostnou poruchou. A tak jsem doma bojovala. Každý říkal “Chce to čas, než AD zaberou”. Stav se neuvěřitelně zhoršil, přála jsem si umřít, nevylezla jsem z postele, bála jsem se všeho - dne, noci, dítěte, strachu ze strachu, prostě všeho. Přemýšlela jsem, jak si vzít život, že takhle se nedá žít. Láska k dítěti žádná, jídlo jsem do sebe tlačila, bylo to hrozné období a doufám, že je za mnou. Dnes jsou to tři měsíce, co užívám AD, malou bezmezně miluji, deprese již nemám, stále bojuji s občasnou úzkostí, ale věřím, že vše bude jako dřív. A proto maminky nezoufejte, slunce vyjde, jde to sice strašně pomalu, ale změny nastanou. Bude postupně lépe, až se zase budete smát a strach bude menší <3 Nebojte se vyhledat pomoc!

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit