Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 20] Cítila jsem se zoufalá, unavená a hlavně NESCHOPNÁ, že to sama nezvládám

Moje těhotenství se zvrtlo ve 24. týdnu, kdy miminku zjistili vrozenou vadu s nutností operace po narození a riziko předčasného porodu. Od té doby jsem 10 týdnu ležela a strachovala se, co bude a zda bude malá zdravá. Po porodu ve 34+4 tt malou úspěšné operovali a po necelých třech týdnech jsme s velkou slávou jeli domu s tím, že teď už máme to nejhorší za sebou. A jak jsem se mýlila!

O poporodní depresi jsem něco málo slyšela, ale vůbec jsem se o to nezajímala, proč taky… Kojení nám nešlo, ale já hrozně moc chtěla, a tak jsem odsávala a zkoušela kojit každé tři hodiny. Vyčerpaná z tří týdnů v nemocnici a z kolotoče, na který jsem vůbec nebyla připravena, jsem se neustále cítila zoufalá, unavená a hlavně NESCHOPNÁ, že to sama nezvládám! Moje představa byla taková, že matka se přeci musí umět sama postarat bez problému o dítě. Občas mi pomáhala tchyně (ale já se styděla říct si o pomoc, když jsem to opravdu potřebovala) a mamka jezdila za námi, když mohla (na to jsem vždy čekala jak na spasení a počítala dny, kdy zas přijde). I tak to léto pro mě bylo, v podstatě bez hlubšího důvodu, černé období. Malé se dobře dařilo, ale pořád chtěla být na rukou u mě (kdo ji to taky může vyčítat, když byla tři týdny sama na JIPce) a já byla pořád nešťastná. Jak to, že všechny ostatní mámy se stíhají i namalovat a radovat ze života, když já jsem ráda, že se v poledne dostanu z pyžama?  

Když jsem si pak od tchyně vyslechla, že nemůžu na každou blbost volat hned mámu, probrečela jsem mámě na rameni celý večer. I teď po roce, když na to vzpomínám, mi tečou slzy. Asi po dvou měsících se mi nálada začala zlepšovat, kojení se ustálilo, zaběhla jsem se v nové situaci já i manžel. Ale že jsem měla tenkrát poporodní depresi, to jsem si uvědomila až po půl roce! A konečně mě opustily všechny výčitky, že jsem neschopná mama! Mrzí mě, že povědomí o poporodní depresi je tak malé. Přitom nakonec, když jsem se bavila s jinými maminkami, které na oko neměly žádné problémy, všechny mi přiznaly, že v období šestinedělí se cítily neschopně, zoufale a hodně (většinou potají!!!) brečely.

Moc bych si přála, aby se o tomto tématu víc mluvilo ve společnosti, jak je tomu třeba v USA. Mají moc hezké rčení, které, když jsem našla, bylo pro mě prvním krůčkem z deprese: “It takes a village to raise a child.” Nemusím být na dítě sama a nemám být na dítě sama. A příště, jestli to tak budu cítit, bez výčitek si budu nechávat vozit jídlo a v klidu si najmu na pomoc chůvu.

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit