Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 21] Zcela se vytratil můj vztah k dcerce a následně i k synovi

Chtěla bych se podělit o svůj příběh se ženami, které si prošly nebo právě procházejí psychickými problémy po porodu, a také se ženami, které se k mateřství teprve chystají a těchto problémů se obávají.

Jsem šťastnou matkou dvou krásných dětí, šestiletého Jakuba a třináctiměsíční Agátky. Jsem velmi vděčná za to, že mám dvě zdravé a veselé děti. Přesně před rokem jsem se ale za šťastnou matku nepovažovala. Cítila jsem se jako ta nejnešťastnější matka na světě. Moje pocity ovládnul šílený stres, neovladatelný strach, hluboké temno a deprese. Procházela jsem nejhorším obdobím ve svém dosavadním životě. Tehdy jsem byla přesvědčena, že můj život skončil, že už se nebudu nikdy smát a užívat si dětí, že už nikdy nebude dobře. Naštěstí jsem se mýlila…

Druhé dítě jsem si hrozně přála a nebylo lehké se k němu „dopracovat“. Manžel byl ze začátku jiného názoru. Po druhém dítěti netoužil z důvodu dlouhodobějšího odloučení kvůli práci. Domů jezdil jen na víkendy. Práce v místě bydliště byla v nedohlednu. Já ho neustále přesvědčovala, že bychom druhé dítě mít měli. Když se mu konečně podařilo najít práci blízko místa bydliště, svůj postoj přehodnotil. Začali jsme se tedy na druhého potomka těšit oba. Snažili jsme se dva roky, prošli samovolným potratem i revizí dělohy. Když se nám konečně podařilo počít, byli jsme moc šťastni. Ze začátku těhotenství to vypadalo nejistě, ale já nějak vnitřně věděla, že bude vše ok. A také bylo.

Těhotenství pak probíhalo bez problémů a já jsem si to moc užívala. Stejně jako první těhotenství. Přála jsem si holčičku a to se mi splnilo. Ke konci se objevily problémy s vysokým tlakem a já musela do nemocnice. Nadšená jsem moc nebyla, ale zvládla jsem to. V nemocnici jsem ležela tři dny a po dvou dnech doma jsem se tam vrátila s lehkým krvácením. Nechali si mě tam na noc. Po půlnoci mi praskla voda a bylo jasné, že domů se vrátím s miminkem. Porod se spustil dva týdny před termínem. Byla jsem ráda, že k tomu došlo v nemocnici, a že už to budu mít dříve za sebou. Porod proběhl bez problému a já byla hrozně šťastná, když se malá narodila. V porodnici jsem nemohla vůbec spát, ale nějak mi to nevadilo a miminko jsem si moc užívala. Malá byla zlatá, pořád spala. Kojení se rozjelo docela dobře a já se cítila spokojeně a nadšeně.

Štěstím jsem oplývala dva týdny. Pak přišly koliky, neprospané noci a nervozita. K tomu se přidaly i problémy s kojením. Stres z nevyspání a špatného kojení mě začal válcovat a postupně se to zhoršovalo. Byla jsem vystresovaná každé ráno, když jsem musela vypravit syna do školky a při tom obstarat malou, rychle nakojit a obléct, někdy ji i budit, abychom stihli dojet na čas do školky. Dostala jsem se až do stavu permanentního stresu. Hlavou se mi začaly honit myšlenky: „proč jsme do druhého dítěte vůbec šli…vždyť nám mohlo stačit jedno…vždyť nám bylo tak dobře s malým…neměli jsme do toho jít …zase všechno od začátku, od plínek…vždyť ani nejsem mateřský typ…proč…proč…proč. Začala jsem o dcerce pochybovat a vyčítat si, že jsem manžela tehdy přesvědčovala. Úplně mě to pohltilo. Zcela se vytratil vztah k dcerce a následně i k synovi. Zjistila jsem, že ke svým dětem nic necítím. Všechno mě obtěžovalo.

Nejhorší byla rána, kdy jsem vstávala z postele s odporem cokoliv dělat. Ze začátku jsem myslela, že jsou to jen obyčejné „depky“ ze stresu z nevyspání a únavy, že je to jen přechodný stav. Začala jsem pročítat diskuse na webových stránkách pro maminky, i když jsem se již dříve zařekla, že to dělat nebudu. Hledala jsem zkušenosti jiných maminek s takovými problémy a zjistila jsem, že to nebude jen přechodný stav, že se zřejmě jedná o poporodní depresi. Pátrala jsem dál a pročetla několik článků o této problematice, kde se psalo, že se jedná o nemoc, a je potřeba urychleně navštívit psychiatra a zahájit léčbu antidepresivy. Pořád jsem věřila, že to nebude můj případ.

Nechtěla jsem na antidepresiva ani pomyslet. Ale můj psychický stav se pořád zhoršoval. Z těch všech negativních pocitů stresu a paniky se u mě začaly objevovat silné až bolestivé úzkosti, které se prohlubovaly a útočily i v noci. Pochopila jsem, že je opravdu zle. S manželem jsme si vzpomněli na známou psychiatričku, zavolali jí a popsali můj problém. Ihned poznala, že se jedná o poporodní depresi a poslala mě k obvodnímu lékaři pro antidepresiva Citalec. Lékař mě upozornil, že léky zabírají až po cca 3 týdnech. Tehdy pro mě byla nesnesitelná představa, že se budu muset trápit dalších několik týdnů. Nakonec jsem se trápila půl roku. Nejhorších 6 měsíců v mém životě.

Než jsem se pro AD rozhodla, zvažovala jsem také homeopatickou léčbu. Pamatuji si, že jsem měla v jedné ruce AD a v druhé homeopatika, a rozhodovala se, kterou cestu zvolím. Když jsem si přečetla příbalový leták u antidepresiv, lekla jsem se nežádoucích účinků a ihned jsem volala psychiatričce. Ta mě uklidnila, že se nemám čeho bát. Moje obavy se ale naplnily. Po několika dnech užívání AD úzkosti rapidně zesílily. Ihned jsem alarmovala doktorku, která mi předepsala Neurol pro zmírnění úzkostí. Naštěstí trochu pomohl. Domluvily jsme si první termín schůzky v ordinaci, kde jsem na ní vysypala všechny moje negativní myšlenky a pocity. Doporučila mi psychoterapii. Nejdříve jsem si myslela, že to nebude potřeba, až zaberou AD, ale i po několika týdnech jsem žádné zlepšení nezaznamenala. Pustila jsem se tedy do hledání psychologa, což nebylo jednoduché kvůli pojišťovně. Cítila jsem se hrozně nešťastně. Silné úzkosti, které většinou trvaly celý den, mě zcela paralyzovaly. Cokoliv udělat byl pro mě nadlidský výkon. O malou jsem se starala jen z donucení. Ráno k ní vstával většinou manžel. Vše jsem dělala s velkým sebezapřením. Fungovala jsem jen proto, že jsem musela. Vzpomínám si, že mě rozhodila každá maličkost. Měla jsem strach a úzkosti úplně ze všeho.

Dcerka se narodila na podzim, takže byla celá „temná“ zima před námi. Přes den spávala v kočárku na balkóně, protože jsem s ní nebyla schopná chodit na procházky. Vůbec jsem nechtěla být s malou sama. Bylo před Vánocemi a manžel si vzal delší dovolenou, aby byl se mnou a pomáhal mi. Byly to pro mě nejhorší Vánoce…Naštěstí se manžel dobře zorientoval v problematice této nemoci a snažil se ze všech sil pomáhat a povzbuzovat mě. Samozřejmě to pro něho nebylo vůbec jednoduché a občas mu ruply nervy, ale vydržel. V té době jsem v diskusích na internetu narazila na ženu, která si prošla podobnými problémy. Měla jsem velké štěstí, protože jsme navázaly bližší kontakt a já jsem v té ženě našla přítelkyni a anděla strážného. Mohla jsem jí kdykoliv zavolat a mluvit o svých pocitech a úzkostech, jak dlouho jsem potřebovala. A já jsem to opravdu moc potřebovala. Po rozhovoru s ní se mi vždy alespoň trochu ulevilo. Musela jsem ty mé hrozné pocity pořád ventilovat. Jedině tak jsem mohla vydržet. Dalšími anděly byly dvě moje kamarádky, které se, na rozdíl od jiných, nedistancovaly, a byly mi také velkou psychickou oporou. Pomoc mi nabídla i tchýně. Vozila jsem k ní malou, když bylo nejhůř. Přepadaly mě i myšlenky, že malou u tchýně prostě nechám. Byla jsem úplně mimo. Maminku už bohužel nemám, a moc mi v té době chyběla (a stále chybí).

První celkové zlepšení se dostavilo zhruba po 2 měsících užívání AD a byl to velký zlom. Najednou jsem se cítila dobře. Úzkosti ustoupily a já jsem se mohla konečně pořádně nadechnout. Radovala jsem se, že už je vše za mnou a že psychoterapie nebude zapotřebí. Bohužel to trvalo pouhých 5 dní a pak přišel opět propad úplně dolů. Mou psychiku znovu ochromily silné úzkosti. Začala jsem hodně pochybovat o tom, že se někdy vrátím do normálu a že si začnu život znovu užívat. Čím více jsem se trápila, tím více se ve mně prohuboval pocit neschopné matky. Neustále jsem o sobě pochybovala a tvrdila, že nejsem typ pro mateřství, že jsem měla zůstat u jednoho dítěte. Mé sebevědomí kleslo na nulu. Bylo mi dcerky hrozně líto, že si ji nevážím, že o ní pořád pochybuji a že si to nezaslouží. Ale bylo to silnější než já. Všichni kolem mě mi pořád opakovali, že musím být šťastná, že mám dvě krásné a zdravé děti. Ale já jsem prostě nemohla…

Nakonec jsem našla psychologa a zahájila psychoterapii. K psychologovi jsem jezdila většinou jednou týdně. V průběhu sezení i po něm jsem mívala úzkosti. Takže nějaká úleva, kterou jsem si od té psychoterapie slibovala, se nedostavila. Ale psycholožka tvrdila, že je to v pořádku. Že ze sebe dostávám to špatné, takže úzkosti jsou pochopitelné. Negativní pocity z minulosti, které byly ve mně hluboko ukryty, vycházely ven a neustále mě pronásledovaly. Byl to doslova „očistec“. Měla jsem pocit, že už se níž dostat ani nemůžu a že už se z té černé díry nevyhrabu. Také jsem neustále seděla u PC a pročítala diskuse. Dočetla jsem se o AD, které se užívají na noc na spaní. V noci jsem vstávala k malé, k tomu se přidávaly úzkosti a já jsem byla hrozně nevyspalá a unavená. Přes den jsem spát nemohla kvůli silným úzkostem. Takže jsem byla v bludném kruhu. Požádala jsem tedy moji doktorku o předepsání zmíněných léků. Pomohly. Postupně jsem začala alespoň trochu lépe spát. Asi po šesti týdnech od prvního zlepšení se dostavilo další výrazné zlepšení, které bylo opět krátkodobé. Trvalo 10 dní. Když jsem se znovu propadla dolů, bylo to zlý sen.

Běžel čtvrtý měsíc od zahájení léčby AD. Doktorka mi dávku postupně zvyšovala, ale pak už řekla, že dále už zvyšovat nebudeme. Byla jsem zoufalá. Dolů mě srážely hlavně silné úzkosti. Obrátila jsem se tedy na moji doktorku s prosbou o změnu léků. Předepsala mi jiný lék. Tvrdila, že změna léků by neměla způsobit zhoršení stavu, ale bohužel se mýlila. Dle pokynů jsem začala nízkou dávkou, ale ihned po změně úzkosti zesílily. Dávku jsem po konzultaci zvýšila. Byla jsem už úplně vyčerpaná a na zhroucení. Úzkosti byly tak silné, že jsem se dostávala do stavu panického pláče. Denně jsem volala manželovi a brečela do telefonu. Brečela jsem také každé ráno, když jsem vstala z postele a chystala syna do školky. Měla jsem i velké návaly pláče, když malá plakala a trápilo ji bříško. V těch návalech jsem si hystericky opakovala, že chci jenom Kubu, že mi s ním bylo dobře, že už jsme měli pohodu atd... Vyčítala jsem si, že jsem ty léky změnila. Vydržela jsem a STÁLO TO ZA TO. Zhruba po 3-4 týdnech se to opravdu začalo pomalinku zlepšovat. Po malých krůčcích jsem se začala vracet do „normálního“ života. Přišlo jaro, více světla, sluníčka a pohybu venku. To vše mě „nakopávalo“ k životu. Také dcerka dělala pokroky. Začala být vnímavější a já jsem si ji pomalu začínala užívat.

Po půl roce užívání antidepresiv jsem konečně pocítila vytoužený návrat k mému „starému JÁ“. Znovu jsem začala vidět budoucnost pozitivně. Ale vše mělo svůj čas. Nebylo to hned super. Úzkosti začaly ustupovat, ale nemizely úplně. Objevovaly se stále, ale v delších intervalech. Byla to velká úleva. Jak úzkosti ustupovaly, začala jsem postupně věřit v sebe sama, získávat zpět sebejistotu, a hlavně pociťovat lásku k dcerce. Znovu jsem také nalezla ztracený vztah k synovi. Musela jsem si však počkat několik dalších týdnů, než se situace úplně srovnala.

Již několik měsíců se cítím psychicky zcela vyrovnaně. Užívám si života, dětí a rodiny. Úzkosti zcela vymizely a já tiše doufám, že se již nevrátí. Léky stále užívám a ještě chvíli budu. Když se poohlédnu zpět a vzpomenu si, jak jsem před rokem trpěla, nemohu tomu vůbec uvěřit. Jsem neskonale vděčná za to, že jsem znovu nalezla své štěstí a radost ze života. A hlavně jsem vděčná za svou rodinu. Vím, že můj příběh by neměl šťastný konec nebýt včas zahájené léčby, velké podpory manžela, mých blízkých kamarádek a Veroniky, která ve mně věřila.

To, že si těmi velmi nepříjemnými problémy musela projít má rodina a blízcí už bohužel nezměním. Postupně to ale v sobě „vstřebávám“ a věřím, že bude už jen dobře.

Pokračování téměř po čtyřech letech

Před čtyřmi lety jsem prožila velice temné období svého života. Poporodní deprese a neskutečně silné úzkosti mě stáhly na úplné dno. Cítila jsem se jako v pasti a beznaděj mě táhla dolů. Netušila jsem, že člověk může prožívat něco tak strašného a to právě v období, kdy by měl oplývat láskou a štěstím z narození vytouženého miminka. Naštěstí mi tehdy došlo, že něco není v pořádku, že tak bych se cítit neměla. Úporně jsem hledala někoho, kdo prožil něco podobného, jako jsem právě prožívala já.

Tehdy mi podala pomocnou ruku maminka, která si mě všimla na internetu v jedné diskuzi. Musela jsem se někde svěřit a vyventilovat svoje pocity, kterým málokdo mohl porozumět (což je pochopitelné). Té mamince jsem mohla kdykoliv zavolat a svěřit se jí, a ona mi rozuměla jako nikdo jiný, protože si prošla podobným peklem. Bylo to stéblo, kterého jsem se chytala pokaždé, kdy jsem se začala „topit“. Bolestivé úzkosti mě donutily vyhledat i odbornou pomoc a po dlouhém trápení v temnotě se nakonec objevilo světlo a přišla úleva. 

Postupně jsem se začala cítit lépe a lépe, až nakonec veškeré sebemenší pocity úzkosti zcela pominuly. Byl to nádherný pocit se znovu plně nadechnout, cítit se šťastně, užívat si dětí a být vděčný za to, že je vše tak jak má být. Po nějakém čase se mi bohužel problémy vrátily, způsobilo to celkové vytížení a náročné období. Ale tehdy jsem už věděla, co se děje a včas nasadila léky. Podruhé to již nebylo tak silné a zvládla jsem to rychleji a lépe. Opět jsem se chytla „stébla“ - maminky, která mi pomohla poprvé a ona opět nezklamala. Při druhé epizodě mi doktorka doporučila užívat léky 2 roky. Dodržela jsem to.

Po dvou letech jsem začala velice pomalu léky vysazovat a před dvěma měsíci jsem užívání ukončila. Cítím se skvěle a doufám, že to tak zůstane.  Občas samozřejmě přijdou nějaké chmury a nervové vytížení, ale vše se dá zvládnout. To, čím jsem si prošla, mě v určitém smyslu posílilo a naučilo mě větší empatie vůči lidem a tomu, co cítí. Bohužel jsem zjistila, že někteří lidé (i blízcí a z rodiny) nejsou schopni pochopit, co prožíváte v depresi a úzkostech. Někteří ani nemají snahu to pochopit. Je samozřejmostí, že vám lépe porozumí ten, kdo má za sebou stejné nebo podobné zkušenosti. Při problémech se neuzavírám do sebe, a to mi pomohlo. Svěřovala jsem se blízkým lidem kolem sebe. V první řadě manželovi, který mě neodsuzoval a pomáhal mi hned od začátku. Myslím si, že kdybych se tehdy nesvěřila (i dalším lidem – kamarádkám), dopadla bych mnohem hůře. Proto bych všem maminkám, které se trápí s depresí či úzkostmi a drží to v sobě, doporučila, aby se nebály o tom mluvit, nebo i psát. Není se za co stydět, může se to stát komukoliv. Dlouho jsem obviňovala sama sebe z určité prohry a neschopnosti, ale časem jsem pochopila, že tato zkušenost, byť velice nepříjemná, mě také něčemu naučila. Každá zkušenost má v životě nějaký význam.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit