Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 23] Cítila jsem až nenávist ke kamarádkám, které těhotenstvím celé zářily

Chtěla bych s vámi sdílet můj příběh těhotenských depresí. Zalovím pro to v hlubokých vodách detailů, protože je to již 5 let zpátky a jak známo, paměť umí vytěsňovat. Nuže. Byla jsem poprvé těhotná, miminko bylo plánované, chtěné a moc jsme se na celé období těšili. Zajímal mě celý průběh i profesně, protože jsem byla v závěru několika let, co jsem se jako hobby zajímala o porody a končila jsem kurz na porodní dulu. V životě jsem žádné psychické problémy do té doby nezakusila, a tak mě překvapilo, co se mi to v tom “šťastném období ženy” začíná dít.

Už od střední školy jsem četla seberozvojovou literaturu, a tak jsem zkoušela se svou myslí pracovat, jak jsem jen uměla. Blbý na tom bylo, že prakticky nic nepomáhalo. Prostě když přišel “blbej den”, jak jsem jim říkala, tak nezbylo, než se schovat a nějak to přečkat. Přežít. Stále jsem si opakovala, že JÁ NEJSEM MÉ MYŠLENKY. Snažila jsem se oddělovat od toho, co jsem prožívala. Někdy to šlo snáze, někdy hůře. Říkala jsem si, že je to jen stav, který opět přejde. Snažila jsem se se špatnými stavy kamarádit, jako jsem se kamarádila s písemkama ve škole, s nečekaným lijákem nebo s porodními kontrakcemi. Stále jsem si připomínala, jak mám ráda život, jak miluju květiny a jak je rozhodnutí mít dítě - a fakt, že k nám ihned přišlo, velký dar s vyšším záměrem. Že kdyby to tak nemělo být, tak to tak není.

pribeh dvacet tri

Když byly “dobré dny”, hltala jsem odbornou literaturu o depresích, přednostně jsem hledala informace přímo o těhotenských depresích a děsila se, kdy se zase objeví “blbej den”. Bohužel informace, které jsem nacházela, mi nedokázaly pomoci, byly velice nedostatečné, pojem “těhotenské deprese" a relevantní info k tomu prakticky nedohledatelné. To mi věru moc nepomáhalo. I proto jsem si tehdy založila svůj blogspot, kde jsem začala o svých poznatcích psát – i pro jedinou ženu, které by to mohlo pomoci. Psala jsem především sama pro sebe a pro mého muže, protože pro mě bylo mnohdy jednodušší o tom psát než mluvit nebo přemýšlet. Psala jsem sice soukromě, ale za ty roky se mi ozvalo mnoho žen, které děkovaly, že si těch pár mých úvah, se kterými se konečně ztotožnily, mohly přečíst. I proto projektu Úsměv mámy tolik fandím. Zpět k příběhu.

Pocity, které jsem během těhotenské deprese zakusila, by se daly popsat jako surová osamocenost, totální zmar, absence jakékoliv naděje a neschopnost víry, že někdy bude zase lépe. Cítila jsem se úplně vykořeněná, nevnímala jsem žádné napojení na svou rodinu ani na dítě v břiše (bylo děsivé si toto sama sobě přiznat), cítila jsem nezměrnou lítost, že si těhotenství neužívám se vším, co k tomu patří. Ve fakt blbých chvílích jsem si přála, aby se mi něco stalo a nemusela jsem už nic řešit. Pak jsem se cítila neodvážná, že si něco neudělám sama. Po takových myšlenkách se ale dostavil pocit lítosti z empatie vůči mým blízkým a taky strach a hlavně to, že to tahle přece vůbec nechci! Že to chci zvládnout. Takže jsem si vždycky nějak pomohla sama, chytla jsem se i sebetenčího stébla a držela se ho. Také jsem cítila až nenávist ke kamarádkám, které těhotenstvím celé zářily a vůbec jsem se s nima nechtěla družit, protože to jen prohlubovalo mé sebeobviňování a pocity frustrace. Myslím, že podobné stavy zažívají i ženy v poporodních depresích a ty, které mají náročné děti. Že je ty přešťastné a zamilované matky s hodnými dětmi serou. Je to o to těžší, že miminko už je na světě a je třeba se o něj postarat...

Hodně mi pomáhal můj muž, který mi dovedl rozumět. Věděl, že stačí mě jen obejmout a tiše v tom být se mnou. Nic víc stejně dělat nemohl. Ale nikdo jiný blízký nebyl s to pochopit, co se ve mně odehrává. V “blbý den” se o tom mluvit nedá, a v “dobrý den” to stejně ten, kdo nezažil, nemůže plně pochopit. No, abych to uzavřela. Hodně jsem se v tom plácala, ale zpětně musím uznat, že jsem byla šikovná a jsem na sebe vlastně pyšná. Vždycky (nebo většinou?) se mi podařilo odkrýt něco podstatného a vyřešila jsem si nějaký důležitý životní zašmodrchanec. Například jsem se v jednu chvíli opravdu odpoutala od své původní rodiny a přešla do nové rodiny s mým mužem a přicházejícím miminkem (svatba nesvatba, až tady mi to plně docvaklo). To jsou ty věci, co jsem si zapisovala na blogu. Takhle jsem postupovala až k porodu. Porod byl hodně vyčerpávající. Narodil se nám syn, který od prvního nádechu řval a prořval celé první tři roky. Nechtělo se mu na svět, nemá rád změny. Vše najednou začalo dávat smysl. Celé ty první roky to byla fuška, vlastně nechápu, jak jsme to mohli vydržet, ale deprese jako takové jsem už díkybohu řešit nemusela.

Věřím dvěma věcem – první, že mi pomohlo užití placenty po porodu, protože mě návrat hormonů a všech látek z placenty pomohlo rychle vrátit do své psychické i fyzické rovnováhy (ale nechápejte mě špatně, nelze to brát jako všespásný elixír). Druhá, že mě z břicha ovládal můj extrémně citlivý syn. Víte, jak se říká, že musí být spokojená maminka, aby měla spokojené miminko? Tak se mi později i z několika důvěryhodných zdrojů potvrdilo, že to funguje právě i naopak. Tedy že dítě svým naladěním ovlivňuje maminku. I proto jsem založila stánky Náročné dítě, protože jsem celé 3 roky bojovala za to, abych okolí (a sama sobě) dokázala, že já nemůžu za to, že je syn věčně nespokojený. Že je to prostě jeho přirozenost, se kterou se především on musí naučit žít, v prvních letech prostřednictvím nás rodičů, kteří ho tím postupně provádíme.

Vše je jen období… Držím všem palce. Eliška Valová (www.narocnedite.cz, www.eliskavalova.cz)

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit