hlavickanovadoplnena

Jak moc přirozený porod skutečně chceme?

Slovo přirozený je skloňováno ve všech možných kombinacích a teorií přirozenosti jsou stovky. Abych byla upřímná, používám ho také velmi často a to i na těchto stránkách. Ve skutečné přírodě bych ale na rovinu žít nechtěla a pokud by můj porod probíhal skutečně přirozeně, možná bych už teď nenapsala ani čárku. Nic ale není černobílé a to ani přirozený porod.

Sama jsem prožila poměrně hodně nepovedený porod a dokázala bych vyjmenovat nejméně 10 věcí,  které šly udělat lépe. Je také dost pravděpodobné, že nepříjemné pocity, které následovaly v poporodním období, byly částečně důsledkem těchto chyb. ALE. Je také dost dobře možné, že pokud bych rodila někde v přírodě, nenásledovalo by už pak vůbec nic. A proto bych ráda probrala, co vlastně ten přirozený porod znamená.

Doktor jako základ

V poslední době se hodně probírá téma domácích porodů a vlivu přirozeného prostředí na psychiku ženy. Souhlasím s tím, že známé prostředí může dodat pocit jistoty a mít tak blahodárný vliv na procesy, které v těle nás žen probíhají. Nelíbí se mi ale postoj, který staví doktory a lékařské prostředí do role škůdců a kazisvětů. Je totiž potřeba si uvědomit, že v přírodě panují dost kruté zákony a poměrně často to prostě nedopadne. A to je myslím stav, který by asi málokdo chtěl skutečně vrátit zpátky.

Pro mě je tedy doktor základem úspěšného porodu už jen proto, že mohou nastat nepředvídané situace. A teprve na tomto základě bych se snažila vystavět to ostatní. A v této oblasti už přirozeným postupům jenom fandím. Mám totiž pocit, že se stále zbytečně narušuje mnoho blahodárných tělesných procesů. A to i přesto, že informací je dost.

Tělo jako dokonale propracovaný systém

Naše tělo se vyvíjelo postupně krůček po krůčku mnoho milionů let. Je tak sice velmi komplikované, ale na druhou stranu je většina dějů logická a ve svém principu jednoduchá. A platí to samozřejmě i pro pochody, které se v nás odehrávají v tak důležitém okamžiku, jako je porod.

Naše tělo je ovlivněno jednak genetickou informací a druhak vlivem prostředí. Například naše krevní skupina je ovlivněna konkrétním genem a můžeme tak v některých případech jednoduše odhadnout, jakou skupinu může naše dítě mít a jakou by mít určitě nemělo. Většinou je to trochu složitější a do hry vstupuje genů více. Je to třeba naše velikost, která je ovlivněna celou řadou genů a navíc i okolními vlivy. Řada věcí lze samozřejmě ovlivnit pouze fungováním okolí, ale celkově je důležité obojí.

A pak jsou tu ještě speciální okamžiky, ve kterých je tělo geny nastaveno na příjem zásadních informací ze svého okolí. Tomu se říká odborně vtištění (nebo také po anglicku imprinting), které bylo intenzivně studováno především u ptáků. Jde o konkrétní období v životě, kdy je mládě citlivější na příjem určité konkrétní informace. Třeba na to, jak vypadá jeho matka. Známé jsou pokusy Konrada Lorenze, který učil kachňata, že je jejich matkou. A jak to přesně vypadalo? Jednoduše byl přítomen v důležitém období po jejich vylíhnutí a mláďata se tak naučila následovat jeho namísto své vlastní matky. Postupem času byl imprinting prokázán i u savců. A je dost pravděpodobné, že podobný mechanismus funguje také u lidí, i když je zřejmě součástí složitějších procesů.

Naše první hodina

Lidé samozřejmě nejsou ptáci a nenarozené miminko je v kontaktu se svou mámou již v průběhu těhotenství, ale i přesto jsou první okamžiky po narození velmi důležité. Celkem logicky dopadl výzkum, který se snažil posoudit, zda novorozenci reagují na odloučení od matky stejně jako ostatní savci. Tedy nářkem. Nepřítomnost matky tak brzy po porodu totiž není v přírodě vůbec běžná. Podíváme-li se třeba na naše nejbližší příbuzné, jsou spolu matka s mládětem nejen pár hodin po porodu, ale i nadále. Odloučení je nemyslitelné a pokud k němu dojde, je to známkou nějaké neblahé události.

Hodně důležitý je kontakt s dítětem také pro maminku. Spouští se tak totiž další tělesné pochody, které hrají významnou úlohu v následné péči. Jak ukázaly některé výzkumy, u maminek, které zůstaly po porodu se svým miminkem, se vyvinulo mnohem silnější mateřské chování a lépe reagovaly na projevy svých dětí.

Zázračný oxytocin

Magickým hormonem je v tomto případě oxytocin, který z nás v podstatě dělá matky. Ne nadarmo se mu říká hormon lásky. Již ke konci těhotenství se zvyšuje počet receptorů, které na oxytocin reagují. V období porodu jsme tedy perfektně připravené na jeho uvolňování. A k tomu dochází již v průběhu porodu – je totiž důležitý i pro samotný mechanismus porodu. Jeho hladiny mohou doslova vystřelit nahoru, když se nám podaří přiložit miminko k prsu v první hodině po porodu. Šanci zvýšit jeho hladinu máme i nadále díky kontaktu s miminkem, ale co si budeme povídat, první hodina je prostě první hodina.

A jak můžeme produkci oxytocinu narušit? Vcelku jednoduše tak, že nenecháme maminku po porodu se svým miminkem. Anebo třeba podáváním umělého oxytocinu v průběhu porodu. Obojí se stále poměrně často provádí a ačkoliv nejsou důsledky zřejmé všem na první pohled, mohou být nedozírné. Narušuje se tak totiž proces utváření vazby mezi miminkem a mámou. A to může sakra ztížit naši mateřskou roli v náročném poporodním období.

Nepřirozeně přirozený porod

A tak tedy zpátky k tématu přirozeného porodu. Naše tělo je přírodou pro mateřskou roli velmi dobře nachystáno a pokud je to možné, je více než žádoucí, aby porod probíhal bez zbytečných zásahů. Někdy to ale možné není a v tom případě můžeme být jenom rádi, že nejsme odkázáni jen sami na sebe. Náš porodní systém zcela jistě stále není bez chyby, ale to neznamená, že bychom ho měli zavrhnout jako celek. Naopak je třeba na něm stavět a upozorňovat na jeho nedostatky. Jen tak totiž můžeme vytvořit nadstandard v podobě nepřirozeně přirozeného porodu.

A na závěr ještě pár zajímavých odkazů.

O přirozeném porodu zevrubně česky
O vytváření té správné vazby s dítětem v angličtině

Zdroje:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit