Osudové pouto právě vychází

Dopřáváte svému dítěti ten nejlepší pocit na světě?

Na příběhu jedné šimpanzí skupiny si ukážeme, jak důležitý je pocit bezpečí na světě. A také že vychovávat k samostatnosti znamená především hodně milovat. Nejen šimpanzi, ale i naše děti potřebují především získat pocit jistoty a s tím jim můžeme vydatně pomoct.

Bonding, attachment, prostě připoutání

V posledních letech se hodně mluví o procesu připoutání dítěte k matce. Možná ho znáte pod názvem bonding, v angličtině se také používá pojem attachment. Ačkoliv se jedná o dvě různé věci, jde ale v principu o totéž. Mládě je od přírody nastaveno tak, aby se doslova připoutalo k jedné pečující osobě. A pokud k této vazbě nedojde nebo je nějak narušena, může to mít vliv na celý zbytek života.

U lidí se jen těžko dopátráme celého jejich životního příběhu, máme ale k dispozici 50 let pozorování, která byla a jsou prováděna u šimpanzů ve volné přírodě. A i u nich je krásně patrné, jak moc může přístup matky ovlivnit vývoj mláděte. Studnicí moudrosti jsou v tomto směru knihy velké ženy primatologie Jane Goodall, která pozorování v 60. letech započala.

Příběh šimpanzí samičky Pom

Popsala tak příběh samičky Pom, která to v životě neměla zrovna jednoduché. Její matka Passion by se dala jen ztěží označit jako milující matka, což prokázala hned po narození malé Pom. Příchod samice s novým mládětem do skupiny provází bouřlivé reakce ostatních šimpanzů, kteří jsou zvědaví na nový přírůstek. Většina matek se snaží své mládě této pozornosti uchránit a rozhodně ho dobrovolně nepustí z rukou. Ovšem Passion mládě klidně položila na zem a nechala jiné samice, aby se ho dotýkaly.

A podobně se vyvíjelo veškeré mateřské chování této zvláštní samice. Výrazně ignorovala většinu nářků své malé dcery. Pokud se nemohlo mládě přisát, mělo prostě smůlu, i když ostatní samice většinou svým potomkům pomáhají. Pokud se Pom přece jenom podařilo přisát a její matce se zachtělo jiné aktivity, měla opět smůlu. A tak to následovalo dál – jakmile Pom trochu povyrostla a byla schopná se alespoň malinko pohybovat samostatně, začala ji matka prostě opouštět. Šla si po svém a na nářky svého mláděte brala jen minimální ohledy. A hned jak se Pom naučila lépe chodit, nebrala už Passion na její vzlyky ohledy žádné. Pro Pom tak byl každý den doslova boj o život.

A jak se tedy Pom dál vyvíjela? Stalo se z ní otrlé a samostatné mládě, když se musela tak urputně prát o své místo na světě a tak brzy si osvojit všechny dovednosti? Bylo tomu kupodivu zcela naopak. V době, kdy se většina ostatních mláďat pouští do čilého zkoumání svého okolí, se Pom křečovitě držela v blízkosti své matky. Dokonce i při hře s ostatními mláďaty se často držela jednou rukou své matky. Stalo se z ní úzkostlivé mládě, které si musí neustále střežit svou matku, aby mu neodešla.

Pocit bezpečí na prvním místě

A jak je to vůbec možné? Víc jednoduché to být vlastně ani nemůže. To úplně nejdůležitější, co mládě nebo dítě potřebuje, je pocit bezpečí. A ten mu může dát pouze matka, která citlivě reaguje na jeho potřeby a volání o pomoc. Pokud se mu ho nedostává, snaží se ho hledat ze všech sil a na ostatní záležitosti prostě nezbývá čas. Příběh Pom je hodně extrémní, ale názorně ukazuje, co vše může hrát v počátku našeho života velkou roli. Silnou potřebu připoutat se ke své matce byla potvrzena nesčetněkrát v různých výzkumech.

Hlavními hrdiny mnoha výzkumů byly opice zvané makak rhesus. Oproti pozorováním šimpanzů ve volné přírodě se nejednalo o zrovna moc etické experimenty, ale jak už to tak bývá, věda si žádá přesné a měřitelné výsledky prováděné na dostatečně velkém vzorku.

A co si tedy makakové prožili? Zkoušelo se, jak budou reagovat, pokud budou v útlém mládí odtrženi od své matky. Nezjistilo se nic překvapivého – mláďata nejprve protestovala a posléze se u nich rozvinula celá řada příznaků. Méně se pohybovala, vydávala méně zvuků, omezila hru a přijímala méně potravy, prostě se jim nevedlo dobře. Zvířata, která zažila odloučení od své matky v raném mládí, pak také mnohem hůře reagovala na nepřítomnost matky v pozdějším životě.

Vliv se prokázal i u mláďat, která byla od matky oddělována jen krátkodobě. I mnohem později byla mláďata výrazně více náchylná ke stresu. Jak blahodárný je proces přípoutání k vlastní matce, ukázaly i další výzkumy.

Připoutáním proti genům

Mezi velké nálezy patří beze sporu objev genu, který je spoluzodpovědný za funkčnost serotoninu v našem mozku. Ten patří mezi látky, jež mají vliv na naši dobrou náladu. Pokud se nám ho tvoří méně, jsme pak náchylnější ke změnám nálad, depresi, poruchám spánku a podrážděnosti a jiným nepříjemnostem. A tato snížená tvorba může být ovlivněna právě jednou z variant genu pro 5-HTT, jak byl nazván.

Výzkumy prováděné na makacích však přinesly jeden revoluční objev. Vliv výše popsané nepříznivé varianty genu totiž může zásadně ovlivnit právě proces připoutání k matce. Pokud se totiž o riziková mláďata starala matka s nadměrně rozvinutými mateřskými dovednosti, negativní vliv genu se vůbec neprojevil. Jak se tedy zdá, může mít mateřská péče přímo blahodárný dopad na naše prožívání.

A co vlastně zažívá mládě, kterému přispěchá matka na pomoc pokaždé, když si o to řekne? Zákonitě úlevu od nepříjemných emocí. Hraje v tom roli celá řada chemických pochodů, důležité ale je, že si mládě osvojí pocit úlevy. Naučí se, že s negativními emocemi se dá pracovat a že je tu někdo, kdo mu od nich může pomoct. Že je tu jeho matka, která mu dodává ten nejlepší pocit na světě a to pocit bezpečí.

Tipy od šimpanzích matek

Pojďme se na chvíli vrátit zase k šimpanzům. Jak tedy taková starostlivá šimpanzí matka reaguje na své mládě?

  • Reaguje na hlasové projevy svého mláděte, jakkoli jsou hlasité – nenechává je nevyslyšené
  • Jakmile si mládě postěžuje, okamžitě ho bere k sobě, pevně ho svírá, konejší ho, líbá a nechává ho sát
  • Věnuje mu množství fyzického kontaktu a často si s ním hraje
  • I v připadě, že ho potrestá, ho okamžitě uklidňuje dotyky a chlácholením
  • Pokud nechce, aby mládě něco dělalo, snaží se odvést jeho pozornost jinam
  • Je neustále se svým mládětem a nechává ho sát dle libosti
  • Zpočátku ho chrání před zájmem ostatních členů skupiny
  • I nadále samice sleduje náladu ve skupině a v případě náznaku, že se schyluje k nějaké potyčce, bere mládě k sobě
  • Zároveň hlídá i okolí a pokud se vyskytne nějaké nebezpečí, snaží se mu zamezit
  • Když se mládě vzteká (stává se to v období odstavování), snaží se ho uklidňovat fyzickým kontaktem

Šimpanzí samice tedy dovedou být opravdu pozornými matkami. A jejich pozornost má zdá se na jejich mláďata mimořádně pozitivní vliv do budoucna. Můžeme se tedy od nich něco naučit? Inu především to, že mládě potřebuje, aby bylo jeho volání vyslyšeno. Učí se tak totiž, že na světě existuje zdroj bezpečí. A tím je mu ve povětšinou matka.

Dítě se vybrečí, ALE...

Občas můžete zaslechnout, že děti by se neměly zbytečně rozmazlovat. Že čím víc budete reagovat na jejich pláč, tím častěji budou brečet. A že když je necháte párkrát před spaním vybrečet, naučí se usínat samy. Asi naučí, ale zároveň se utvrdí v pocitu, že jejich pláč je jen planým nářkem a že svět není zas až tak skvělé a bezpečné místo. A to za tu trochu pohodlí rozhodně nestojí. Jsou to totiž pocity, které si s sebou dítě ponese celý život.

Zdroje:
  • Goodall, J.: Ve stínu člověka
  • Goodall, J.: Pohled oknem
  • Grawe, K.: Neuropsychoterapie
 

Komentáře  

0 #1 Petra Langová 2017-06-08 17:12
Tento článek mám ráda. Vidím to na svých dětech. Jsou milované, spíme spolu, hodně péče..no a obě děti v 18 měsících hurá do světa. Holka uměla věty ve dvou letech, písmena, prostě měla dost lásky a péče, tak měla kapacitu na to se učit.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit