Světový den duševního zdraví matek 1. května 2019

[Květnový příběh 21] Zcela se vytratil můj vztah k dcerce a následně i k synovi

Chtěla bych se podělit o svůj příběh se ženami, které si prošly nebo právě procházejí psychickými problémy po porodu, a také se ženami, které se k mateřství teprve chystají a těchto problémů se obávají.

Jsem šťastnou matkou dvou krásných dětí, šestiletého Jakuba a třináctiměsíční Agátky. Jsem velmi vděčná za to, že mám dvě zdravé a veselé děti. Přesně před rokem jsem se ale za šťastnou matku nepovažovala. Cítila jsem se jako ta nejnešťastnější matka na světě. Moje pocity ovládnul šílený stres, neovladatelný strach, hluboké temno a deprese. Procházela jsem nejhorším obdobím ve svém dosavadním životě. Tehdy jsem byla přesvědčena, že můj život skončil, že už se nebudu nikdy smát a užívat si dětí, že už nikdy nebude dobře. Naštěstí jsem se mýlila…

Číst dál...

[Květnový příběh 20] Cítila jsem se zoufalá, unavená a hlavně NESCHOPNÁ, že to sama nezvládám

Moje těhotenství se zvrtlo ve 24. týdnu, kdy miminku zjistili vrozenou vadu s nutností operace po narození a riziko předčasného porodu. Od té doby jsem 10 týdnu ležela a strachovala se, co bude a zda bude malá zdravá. Po porodu ve 34+4 tt malou úspěšné operovali a po necelých třech týdnech jsme s velkou slávou jeli domu s tím, že teď už máme to nejhorší za sebou. A jak jsem se mýlila!

Číst dál...

[Květnový příběh 19] Co když miminko vyhodím z okna? Co když ho píchnu nožem, nůžkami, vidličkou?

Na moje vysněné miminko jsem si počkala celých dlouhých pět let. Za tu dobu jsem stihla absolvovat 6× IVF (umělé oplodnění) a pár inseminací. Bohužel, nic nevedlo k mému vysněnému cíli – mít miminko. Tak jsem vsadila ještě na vyšší kartu a vyměnila jsem partnera a s ním jsem hned po půl roce vztahu otěhotněla. Byla jsem neskutečně šťastná.

Číst dál...

[Květnový příběh 18] Přeskakuju divný skvrny na ulici, bojím se mýt ovoce a nejsem schopná jít sama nakoupit

Ani přesně nevím, kdy to začalo. Přicházelo to postupně. Když byl malýmu asi rok, uvědomila jsem si, že se mnou asi není něco v pořádku. Furt jsem se jen bála, snad úplně všeho, i když jedný konkrétní věci úplně nejvíc.

Popisy poporodní deprese na mě docela seděly, ale zase ne úplně, taky jsem si uvědomovala, že mám už z dřívějška obsedantně kompulzivní poruchu, ale spíš jen přehnaný kontrolování, jestli jsem pořádně zavřela dveře nebo vypla vařič, neuvědomovala jsem si, že přehnaný strach ze špíny a drhnutí různých skvrn funguje stejně.

Číst dál...

[Květnový příběh 17]

Těhotenství bylo plánované, vše bez komplikací, do poslední chvíle jsem pracovala jako zdravotní sestra na těžkém oddělení. Měla jsem obavy z porodu, ale ne nic hrozného. Před porodem mi bylo oznámeno, že musím na plánovaný SC. To mě také nijak nerozhodilo, právě naopak, byla jsem ráda, že "vím" do čeho jdu. Vše začalo v porodnici. Po operaci přišly silné bolesti. Když mi přinesli mé dítě, začala jsem plakat štěstím, že vše máme za sebou.

Číst dál...

[Květnový příběh 16] Nakonec jsem už nemohla ani brečet a přála si jen umřít

Vše začalo v srpnu 2017, když jsem otěhotněla. Těhotenství bylo plánované, jen mě trochu zaskočila rychlost, s jakou se to podařilo. První 4 měsíce probíhaly bez komplikací, i když mě na samém začátku vyděsil gynekolog, že by se mohlo jednat o mimoděložní těhotenství. Naštěstí se nakonec nepotvrdilo, ale těch 14 dní, než jsem uviděla na UZ tlouct srdíčko, bylo nekonečných. Poté už bylo všechno v pořádku.

Číst dál...

[Květnový příběh 15] Všude úspěšné maminky, prý byly dřív taky nešťastné, ale zapracovaly na sobě...

Je ráno a já si říkám: "Už aby byl zas večer." ...

Vaříme snídani, děti křičí (o něco se perou), omylem vylitá voda, jídlo všude pod stolem (klasika), odbíhají, křičí (radostí), uklízím, slyším smích. Starší pomohl vysvléknout mladší, ta se vyčůrá do postele, řvu na ně, bouchám polštáři. JÁ, já? Taková jemná, tichá osoba, která dříve nezvýšila hlas. Ta, která byla nejlepší máma na světě, dokud měla jen jedno dítě a neměla tak obrovský spánkový deficit. Ta, která sama křik nesnáší, ta která je oba chápe, ví, že jen blbnou, že křik je k ničemu, že je poškozuje ... ale nejde to zastavit ...

Číst dál...

[Květnový příběh 14] Poporodní depresi bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli, ale zároveň ji mám svým způsobem ráda

Když jsem předčasně končila vysokou školu s myšlenkou, že zbylé síly a nervy chci šetřit na děti, ještě jsem nevěděla, co mě čeká.
   Nikdy jsem nebyla průměrná, a tak asi nejsem ani průměrná maminka. Vždycky jsem chtěla mít všechno perfektní a na 100%. Nevím, jestli jenom kvůli mému perfekcionismu, ale ve 20 letech jsem skončila s úzkostmi depresemi a obsesemi u psychiatra a dostala svoje první antidepresiva. Již před těhotenstvím a porodem jsem tedy řešila své psychické potíže.

Číst dál...

[Květnový příběh 13] Nechtěla jsem být sama, počítala jsem minuty, kdy manžel dojde z práce

Skupinu Poporodní deprese aneb těžkosti v mateřství, o kterých se nemluví jsem založila na základě své zkušenosti… Nejlíp se totiž do člověka vcítíte, když si tu věc sám prožijete…
No kde začít…. Narodila jsem se v Ostravě, měla jsem krásné dětství, vystudovala jsem zdrávku, šla na výšku, na tu se vykašlala, jelikož jsem potkala dokonalého muže, se kterým jsem dodnes. Začala jsem pracovat, roky letěly, my cestovali, užívali si a po sedmi letech vztahu si řekli, že se vezmeme a založíme rodinu. Bohužel teda jsem otěhotněla trošku dřív, než jsem čekala.. :D

Číst dál...

[Květnový příběh 12] Přišlo mi, že nic nemůžu. Že nikam nemůžu, že můj život skončil

Už v těhotenství jsem se bála, aby mě po porodu nezradila psychika. Manžela jsem se několikrát ptala, co budeme dělat, pokud budu mít poporodní depresi. Že bych to tušila...? Možná to byl šestý smysl, možná jen obyčejná znalost sebe samé a toho, že jsem úzkostnější povahy. A také toho, že to celé přišlo nějak rychle. Teda na mě...

Číst dál...