Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 11] Doktor o mých představách ublížit miminku nevěděl, strašlivě jsem se za to styděla

Martínek byl velmi chtěné a očekávané miminko. Po inseminaci se konečně zadařilo a já otěhotněla. Nechtěla jsem dál učit a zůstala doma na rizikovém těhotenství. Ve škole mě trápila hrozně problematická třída, kde jsem se neustále rozčilovala a nervovala, a tak jsem si řekla, že trochu klidu mi prospěje. Moje úzkostlivá povaha se sice obávala prakticky všech možných vad, těhotenské cukrovky atd., ale jinak jsem své těhotenství prožívala dobře.

Číst dál...

[Květnový příběh 10] Měla jsem pocit, že nepřežiju další noc

Chci tímto příběhem apelovat na ty, které jsou v podobné situaci, aby se nebály svěřit (byť jen jednomu člověku), aby to nezašlo příliš daleko...

V září jsem porodila druhé dítě ve svých 42 letech, první dítě se narodilo o šest let dříve. S prvním dítětem jsem měla jen rozhozené hormony, plačtivé období a pocity, že jsem špatná máma a že jsem ani děti neměla mít. Po šestinedělí to bylo lepší a zvládla jsem to bez medikace. Zato u druhého dítěte to bylo horší. V těhotenství jsem již měla malé noční úzkosti, že jsem stará máma a že už je pozdě na to mít děti a že to mělo přijít dříve.

Číst dál...

[Květnový příběh 9] Když malý brečel, úplně mě to paralyzovalo

Nejsem typ člověka, který by vyhledával lékaře, ale možná, že kdybych se nebála jít si k nim pro pomoc, mohlo mi být lépe mnohem dříve.

Otěhotněla jsem víceméně plánovaně, i když o něco dříve, než jsme chtěli. Těhotenství bylo rizikové, ve 33. týdnu jsem skončila v nemocnici, jelikož jsem začala rodit. Lékaři kontrakce zvládli zastavit a syna jsem donosila do termínu. Porod pro mě byl hrozný, syn musel rychle ven, píchli mi oxytocin a následovaly 4 hodiny kontrakcí po minutě.

Číst dál...

[Květnový příběh 8] Čekala jsem léčebnu jako z hororu, plnou bláznů a svěracích kazajek

Otěhotněla jsem na podzim roku 2017. Hned na první kontrole jsem si vyslechla verdikt „hrozící potrat“ a musela jít okamžitě na neschopenku. Ani už nevím, kolikrát jsme během těch 9 měsíců jeli vyplašení na pohotovost, protože jsem zas krvácela. Snad stokrát. S manželem jsme byli stále ve stresu a napětí. Asi v půlce těhotenství si mě pak v nemocnici nechali dva týdny pro hrozící předčasný porod. Naštěstí se vše uklidnilo a já si KONEČNĚ začala těhotenství užívat.

Číst dál...

[Květnový příběh 6] Vyčítala jsem si, že jsem staršímu synovi zkazila život

S poporodní depresí jsem se setkala poprvé v roce 2014, narodil se mi úžasný, plánovaný syn. Těhotenství jsem měla nekomplikované, cítila jsem se dobře. Žádné extrémní stresy jsem nezažívala. Porod proběhl spontánně, byl dlouhý a ztratila jsem větší množství krve. S tím byla spojená obrovská únava. Porodila jsem večer, syna si nechaly přes noc sestřičky, protože jsem byla vyčerpaná. Zpětně bych volila jinou porodnici, abych mohla být s rodinným příslušníkem na oddělení šestinedělí a nedošlo k našemu rozdělení.

Číst dál...

[Květnový příběh 5] Měla jsem pocit, že jsem nejhorší matka pod sluncem

Nikdy bych neřekla, že mě tahle zkušenost může potkat. Až do porodu jsem byla celkem dost vyrovnaný člověk, zvyklý pracovat i ve stresu, řešit věci za běhu a nemožné do tří dnů. Taky jsem měla mimo práci hodně koníčků, které mě naplňovaly. Říkala jsem si, co se tak může změnit. Miminko přece můžu brát mezi kamarády a na akce taky a jen trochu omezím (na chvíli) své taneční aktivity.

Číst dál...

[Květnový příběh 3] Jako bych se napojila na vyšší formu vědomí a bůh mi odhalil své plány

Na příchod Žofinky jsem se neskutečně těšila. Měla jsem už po termínu a stále nic. Když mi praskla voda, s rozechvěním jsme se rozjeli uprostřed noci do porodnice. Vlastní porod neprobíhal příliš hladce, provázela jej bolest, vyčerpání a trápení. Když byla Žofinka venku, oddychli jsme si, že držíme v náručí zdravou a krásnou holčičku.

Číst dál...