hlavickanovadoplnena

Ať ti to šlape, kluku

„Tak hádej, tati, co máme?“ ozvalo se z telefonu.

Čas se někdy vleče a někdy pádí rychlostí blesku. Včera jsme odpromovali v pokročilém těhotenství, ale první termín byl až za čtrnáct dní. Tak rychle jsem to, mám-li být upřímný,   nečekal.

„Jestli si mohu tipnout,  tak kluka.“

boticky2

„Je to kluk. Proč sis to myslel?“

„ Říká se, že holky během těhotenství  odebírají matkám kus krásy a tobě to i během těhotenství docela slušelo,“ odvětil jsem podle pravdy. „Jak jste nám ho pojmenovali a kdy vás můžeme vidět?“

„Jmenuje se Radim. Přijďte se na nás podívat dnes večer. Budou tu i Jardovi rodiče.“

                    *****
Tak tedy kluk, klouček, chlapeček. Leží si v postýlce v zavinovačce a spí. Vedle unavené leč přešťastné mámy. Po dvou dcerách  chlap.  Občas oči nedopatřením otevře. Jsou modré a dívají se někam za mě, do veliké dálky. Jak ono to jen bylo? Mluvily děti dříve, nebo dříve chodily? Ať se namáhám jak se namáhám, nemohu si  vzpomenout. Řekl bych, že mluva lehce předcházela hybným momentům, ale jistý si tím nejsem. Je to asi individuální a, konec konců, není to to nejdůležitější.

Už se těším, kloučku, až povyrosteš. Až začneš běhat a mluvit. Ale líbíš se mi už teď.

                    *****
Takřka jsem  zapomněl, jak dlouhá je cesta k prvním slůvkům a prvním krůčkům. Krmení, přebalování, spánek. Krmení, přebalování, spánek, pokud je nám ten spánek dopřán. Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Svět se smrští na nejbližší okolí postýlky. Naděje na brzkou změnu žádná.

Pak však přijde první uvědomělý úsměv, následovaný  úsměvy dalšími, čím dál tím uvědomělejšími, první chování se, různé polohy lehu, sed, z něhož si človíček ještě  zpátky lehnout neumí, vytřeštěné oči, které se nemohou nabažit toho, že svět ze sedu vypadá úplně jinak než svět z lehu a všechny strasti jsou zapomenuty.

Někdy si to úžasné stvoření i zapláče, protože nic není jen růžové, ale to hned, jako jeden muž, vystartuje armáda rodičů a prarodičů a činí vše možné i nemožné, aby chvilkovou nespokojenost človíčka uvedla do obvyklého hebkého poklidu. Důstojní distingovaní šedesátníci  přeochotně hrají roli kašpárků, šašků, klaunů.

Dítko již bravurně leze po břiše a ze svého stále ještě uzavřeného světa nás pozoruje. Občas něco prohodí tajnou řečí, kterou trochu těžkopádné okolí ne a ne rozluštit. A každý další den je těhotný změnou.

                    *****
„Máma, řekni máma,“ žadoní dcera.

Nic.

„A kdo je tohle? Je to táta?“

Robě se se svým odzbrojujícím  pohledem  bezelstně dívá  z jednoho na druhého. Kdyby umělo mluvit, asi by odpovědělo: „Co na mě pořád dorážíte? Až budu chtít, já si něco řeknu.“  Mluvit však ještě neumí.

„Udelej hačí, půjdem dělat hami. Až budeš větší, budeš dělat ťapy, teď ale půjdeme udělat hají.“
Je to nápor.

„Chceš mlíčko? Chceš přesnídávku?“ V očích už se dá rozpoznat, že mlíčko „chceš“, ale „hají“, to tedy v žádném případě ne.

„Hele, kdo přišel? Je to babička? Je to děda?“

Lehký společenský úsměv.

„A podívej, tamhle jede auto.“  Zorničky se doširoka otevírají. Tohle je ten správný nový vjem.  Vrčí to, jede to, svítí to, ba co víc, občas to i blikne.

„A tohle čtyřnohý chlupatý, co s námi bydlí, to je pejsek.  Pejsek dělá haf haf. Jak dělá pejsek?“

„A já jsem máma, máma, máma.“

                    *****
První, co z toho soustředěného brainstormingu  vzešlo byl „táta“. Po něm přišel „dydy“, označení oblíbené plyšové hračky, která nesměla chybět u žádného uspávání.  Zkratkové slovo pro dinosaura. Třetí v pořadí dorazila „máma“, která byla později nahrazena citově zabarvenějším  „mamika“.

Kdejaké zavrčení motoru bylo pečlivě zaregistrováno a doplněno zvoláním „Auto“. Zachycen byl každý zvuk v městečku a přilehlých okresech. Bez vyjímky. Motory motocyklové, automobilové či letecké rozlišovány nebyly. Po obloze létají auta a basta!

Auto

Rovněž brzy se objevil i výraz „dida“. Já jsem věděl hned, co znamená, byť jsem byl ještě asi čtrnáct dní intenzivně přesvědčován, že označením „dida“ není míněn děda, jak se mylně domnívám, nýbrž že se jedná s největší pravděpodobností o alternativní výslovnost výrazu „dydy“, tedy o označení plyšového dinosaura. Nevím, zda mi někdo nechtěl tímto výkladem naznačit, že se chovám nemožně, nemotorně, jako dinosaurus, neřkuli slon v porcelánu.

Nejhůře jsme zvládali pojmenování babiček. „Řekni babička, broučku, bába.“

„Baba.“

Baba né. Tu první slabiku trochu delší. Baba je něco jiného. Baba je označením veskrze nesympatické osoby. Zlé, svárlivé stařeny, největší drbny, neupravené, špinavé a závistivé bytosti, která umí jen komandovat, okřikovat, žalovat a pomlouvat. Kouří partyzánky, plive na zem a straší malé děti. Něco jako stará Zámazníková v dobách mé mladosti (jméno z bezpečnostních důvodů pozměněno – pozn. autora).

Baba né. To si tvé babičky, pořád ještě ztepilé, dobře vypadající, dobře oblečené, vzdělané a inteligentní ženy nezaslouží.

„Kdo to přišel?“

„Baba.“

Baba né!!!

                    *****

Tak nám byl včera rok. Po břiše už nelezeme. Už si umíme stoupnout a chodit podél stěny. Objeví-li se napříč místností něco zajímavého, klekneme si a pak hajdy po kolenou na druhou stranu. Zde si opět stoupneme, aby všichni viděli, že už nejsme žádný prcek a zevrubně prozkoumáme předmět našeho zájmu. Přechod k další zajímavé věci řešíme stejně sofistikovaným způsobem.

„K těm kabelům od počítače nesmíš. Ty, ty, ty!“

„Na tu zásuvku nesahej, to se nesmí. Ty, ty, ty!“

Velmi záhy se již dovětek „ty, ty, ty“ nemusel zvlášť zdůrazňovat. Vnoučkovi se natolik zalíbil, že jím doplňoval  všechny zákazy, napomenutí či zvolání zvýšeným hlasem sám.

„Neotvírej tu myčku nádobí!“

„Ty, ty, ty“ zaznělo ozvěnou od myčky nádobí.

                    *****

„Tati, pohlídej nám ho na chvíli,“ prosí dcera. „Skočíme si jen pro něco do Tesca.“

„Jo, rád. Možná si jen udělám kafe, abych u něj neusnul.“

Žvatlá již úžasně. Věty jsou i čtyřčlenné. Ale bojí se trochu chodit. Až máma s tátou odejdou, budeme trénovat za ruku. Před nimi nesmím. Že prý se to nedoporučuje, že se má počkat, až dítě začne chodit samo. Třesky, plesky. On za tu ruku chodí docela rád, když jsme doma sami. Za deset let bude věda hlásat jiné věčné pravdy.

„Podíváme se z okna na auta venku, Radímku?“

„Poíváme.“

„A Matyldu chceš?“

Když já jsem byl dítě, říkalo se podobné mléčné emulzi Pribiňáček.

„Češ.“

Matyldu jsme spořádaně snědli a vyrazili, ruku v ruce a bok po boku, ke koupelně umýt pusu. U dveří se vnouček mého prstu nečekaně pustil a vyrazil  zcela mimo předpokládanou pochodovou trasu kuchyň – koupelna. Jeden krok, dva, tři, čtyři, pět. Hurá, sláva, heuréka. Ono to snad začalo chodit.

Zastavil se u odpadkového koše. Zkušeně si poradil s víkem a s neskrývaným zájmem se začal zaobírat obsahem. K výkřiku „to nesmíš, ty, ty, ty“ jsem se neuchýlil. Jednalo se o zásadní vývojový zvrat a o odpad tříděný, plastový a tudíž relativně čistý. Díval jsem se a kochal se. Já bych mu snad v tuhle chvíli povolil i odpad komunální, směsný.

                    *****

Máme nové boty a jdeme přes půl města v kočáru za mámou. Navštěvuje různé kurzy pro maminky na mateřské dovolené. Bude mít hodinovou přestávku.

Ale nejdřív vyrazíme do polí. Aby vnouček, alespoň pasivně, nasál tu krásu kolem. Cíp Polabí. Dlouhatánská rovina, mírně zvlněná, zvrásněná stromořadími a remízky, lemovaná na obzoru horami, které, byť nejsou extrémně vysoké, působí impozantně. Říp, Sedlo, Vratenská hora, Bezdězy. Úplně vpravo bývá z některých míst vidět Ještěd. A za ním Jizerky. Tam si můžeš zajet, jako děda, Jizerskou padesátku. Doufám, že ji zajedeš lépe. Za Jizerkami Krkonoše, kde se spíše sjezduje. Sjíždět hory ať tě raději  naučí druhý děda. Někde vlevo za obzorem jsou Lužické hory. Nenápadné, tiše stojící v ústraní, ale krásné. Žádná monotónní horská hradba, ale individuální vrchy oddělené údolími. Co vrch, to unikát.

Člověk stojí a dívá se a dívá. Kdyby měl křídla, tak by letěl. Až k těm horám a možná ještě dál.

Tohle je, kloučku, tvůj domov. Odtud se budeš rozbíhat na všechny strany a sem se budeš vracet. Kraj nejdražší a nejkrásnější.  Nikde ptáci nezpívají líbeznější písně a nikde dálky nevoní  omamněji.

„Tati a kde máte druhou botičku?“

Pohled se z vyhlídkového letu nad krajinou zřítil ke kočárku. Vpravo zbrusu nová bota na první vycházce, vlevo oblíbená ponožka s autíčkem.  Bez botičky. A nad tím vším rozzářený vnouček, nadšený z toho, že vidí mámu.

Mám takový pocit, že se mi Vratenská hora na obzoru řehtá, až se za břicho popadá.

Máš ty to, potomku, šikovný nožičky. O hodně šikovnější než děda ruce. Ani botičky neumí pořádně nazout a zabezpečit. Děda tě teď nejspíš na chvíli opustí. Vychutnáš si vyhlídkovou jízdu po hlavních promenádách s maminkou. Děda vezme dosavadní procházkovou trasu v protisměru poklusem. On to zvládne, neboj. Rok předtím než ses  narodil, v šedesáti,  si poprvé zaběhl  Běchovice. A doběhl je. Třeba tu botičku ještě najde. A když ji nenajde, pojedeme pro boty nové. Boty jsou důležité. Chrání nohy. Bez zdravých nohou je člověk poloviční. Tvůj děda se často řídil rčením, že co není v hlavě, musí být v nohou. Těch bot, co při tom prošlapal.

Až ti tu botičku znovu nazuje, a je jedno zda tu ztracenou či tu novou, rozběhneme se za dalšími krásami světa. Byl by to hřích zůstat na místě a jen tak civět. A budeme si povídat o věcech, k nimž jsme se zatím ještě nedostali. Časem dojdeme i na tu Vratenskou horu, co se tam teď na obzoru tak upřímně baví. A věř mi, že i odtamtud je ta naše země krásná. Krásná, až to bere dech.

Ta pozdější období si budeš pamatovat spíše, ten první rok jistě ne.  Jsi příliš malý. Snad proto jsem se, coby vyhlášený grafoman, tak přeochotně ujal role kronikáře těch nejranějších chvilek tvého bytí. Dělal jsem to rád a musím říci, že ten první rok s tebou byl nádherný. A jistě budou krásná i ta období, co teprve přijdou.

Tak tedy: tou správnou nohou dopředu a ať ti to v těch botách šlape, kluku. Nikomu to neříkej, ale ty boty, co dostaneš, jsou boty toulavý.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit