hlavickanovadoplnena

Kojení - symbol mateřství

Než jsem se sama stala matkou, představovala jsem si kojení jako naprosto přirozenou součást mateřství, která je nám prostě dána. Symbolem mateřství pro  mě byla žena s ňadry nalitými mlékem dmoucími se pod módním kojícím trikem, která svírá své dítko spokojeně a lehkostí přisáté na jedné straně a rozdává oslňující úsměvy na stranu druhou. Je totiž matkou a předává svému potomkovi zázračnou tekutinu, která má moc nechat ho růst.

 kojení

Sama jsem si představovala, jak budu se svým doposud nenarozeným synem obrážet všemožné akce v naprosto úchvatném mateřském outfitu zásobu potraviny (ba přímo pochutiny) stále pohotově při sobě. Trochu jsem sice váhala, zda se mi chce skutečně vystrkovat prsa veřejně při každé příležitosti, ale to bylo dilema drobného rázu, které se jistě bez problémů vyřeší. No vyřešilo, nakonec nebylo co řešit...

První náznaky, že vše nemusí jít tak hladce, jak se zdá, přišly již v průběhu těhotenství. Aktivně jsem navštěvovala kurzy předporodní přípravy, kde bylo kojení jedním z hlavních témat. Proboha, co je na tom tak složitého, říkala jsem si, že o tom musíme žvanit dvě hodiny. Když na nás paní školitelka vytáhla na ukázku formovače bradavek (ne každé bradavky jsou totiž vhodné ke kojení), pomyslela jsem si něco o tom, kam že to lidstvo spěje. Totálně mě dorazil finální návrh, že si můžeme dát po skončení zkontrolovat bradavky. Svého partnera jsem div neodeslala do blázince, když navrhl, abych se nabízené procedury zúčastnila. No možná kdybych ho tenkrát poslechla, mohlo být všechno jinak.

Úspěšně jsem bojkotovala i další pokusy okolí přimět mě k teoretické přípravě na kojení. Ačkoliv jsem typ veskrze studijní, na něco tak přirozeného jsem se odmítala připravovat. Darované CD Laktační ligy o správných technikách kojení jsem demonstrativně ignorovala a zmínky o tom, že má někdo potíže s kojením, jsem považovala za vrchol neschopnosti.

A pak přišel střet s realitou a já zjistila, že všechno je jinak...Přirozenost je krásná věc, ale já nějak pozapomněla, že v přírodě jsou přirozeně úspěšní opravdu jen někteří.

První rozčarování přišlo již na porodním sále. Věděla jsem, že správně bych měla mít dítko u sebe hned po dokončení vypuzovací fáze porodu s tím, že se automaticky přisaje, užijeme si extázi prvních společných okamžiků a vytvoříme si tak to správné pouto na celý zbytek života. Jenže já po porodu nevěděla, čí jsem, a rozhodně jsem nebyla schopná poučovat zdravotnický personál o tom, jak má vypadat vytváření pevné mateřské vazby. A oni to prostě neudělali.

Když jsem po neuvěřitelně dlouhé době tiše špitla a požádala o svého syna, žádná romantika se nekonala. Sestra mi přinesla čisťounké nastrojené miminko, popadla mě za prso, druhou rukou přirazila naše dítko, ale nedělo se vůbec nic. Po pár marných pokusech jsme s tím přestali s odůvodněním, že syn je ještě plně nasycen z dělohy a že se to jistě zlepší.

Následovalo krátké kojící zaškolení. Zásada byla snažit se každé tři hodiny. Jenže situace se stále dokola opakovala. Urputně jsem se snažila po vzoru sester nasadit naše mládě na své ňadro, ale končilo to vždy jen zoufalým brekem synovým a někdy jsem měla namále i já. Šourala jsem se pak chodbami ve slušivé košilce, abych si vyprosila další a další asistenci sester, která někdy zabrala, někdy ne. Prvních 24 hodin ještě vystačila výmluva tvrdící, že syn jistě nemá hlad, neb si do sytosti dopřál v břiše. Pak už ale začalo jít do tuhého.

Moje schopnost kojit se nijak nezlepšila, zato ochota zdravotnic mi pomáhat prudce klesala, každou kojící seanci jsem tak musela vyloženě škemrat. Vysvětlení byla různá – od špatných bradavek až po netrpělivost syna (je to přece kluk). Nic nám ale nepomáhalo. Byly i sestry, které ho dokázaly narazit na prso tak šikovně, že se skutečně přisál (sát tedy uměl), ale ponecháni sami o sobě jsme se nedokázali jako tým sehrát. Věty typu: „No mamčo, co budete dělat doma?“ mi na jistotě rozhodně nepřidávaly, nemluvě o tom, že mě nové oslovení rozpalovalo doběla.

Zákonitě musel přijít okamžik, kdy doktor rezolutně prohlásil, že je na čase nasadit příkrmy. Snažila jsem se v duchu svého přesvědčení o prospěšnosti kojení protestovat ze všech sil, ale moje námitky byly v mžiku rozbity. „Chcete snad ohrozit svoje dítě, chcete aby skončil na kapačkách?“ A byla bych mu hned umělé mléko i vyráběla.

Byla to moje první mateřská prohra, ale nehodlala jsem to vzdát bez boje. Vzpomněla jsem si na znevažovanou Laktační ligu a na mysli mi vyvstaly útržky vzpomínek na kurzy předporodní přípravy. Laktace se musí stimulovat, jinak tvorba mléka ustane, logické opatření matky přírody. Šla jsem tedy škemrat znovu, tentokrát o odsávačku.

Tvorba mléka se mi naštěstí rozjela, takže první krůček k úspěšnému kojení jsem zvládla. Z porodnice mě propustili jako „plně kojící“, nutno však říct, že pravidelné odsávání a následné krmení stříkačkou já za plné kojení rozhodně nepovažuji.

Na doma jsem již měla domluvenou návštěvu laktační poradkyně, od které jsem si leccos slibovala. Paní věděla, jak mysl hormonálně rozkolísané šestinedělky povzbudit, a tak mě ujistila, že se ani nediví, že se náš syn nechce přisát, když má tak vpáčenou bradičku (doteď nevím, co to přesně je) a že za to můžu zjevně já, když mám tak křivé zuby. Byla jsem rázem plná očekávání a naděje...

Ale ruku na srdce, Laktační liga mi opravdu pomohla, konečně jsem si pročetla jejich materiály, půjčili mi elektrickou odsávačku, což byl vskutku výkonný stroj.

Když jsem tak seděla napojena na elektrickou pumpu, která ze mě vysávala mléko neuvěřitelnou rychlostí, vzala moje představa vlastní osoby jako symbolu mateřství definitivně za své. Co bylo ale důležitější, nakonec mi to pomohlo. Spolu s dalšími kojícími pomůckami, kterými jsem původně pohrdala, jsme to nakonec zvládli i my. Žádné předvádění se sice nekonalo, protože nejjednodušší pro mě bylo snažit se kojit doma, kde bylo veškeré zázemí. Když už jsme museli krmit někde mimo, byl to celkem záhul, ale kojení to bylo. A i když mi chvílemi do zpěvu vážně nebylo, dalo se to zvládnout.

Já byla až fanaticky přesvědčená, že kojení je všelék a byla bych se kvůli tomu i na hlavu postavila, ale docela teď chápu, že ne každá žena do toho jde, protože co si budeme povídat, kojení prostě není žádná brnkačka, alespoň někdy ne.

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit