Řekla bych, že celý svůj život jsem byla mezi dětmi, často jsem se o děti starala, měla jsem je moc ráda a děti měly (mají) rády mne. S manželem jsem se poznala až v 28 letech a prvního syna jsem si měla porodit týden před 33. narozeninami.  Jakmile jsem se dozvěděla, že jsem konečně těhotná, okamžitě se mi všechno v hlavě nastavilo na mateřství. V práci jsem byla ve vysoké pozici s velkou odpovědností. Okamžitě jsem polevila v pracovním tempu, abych neměla z děťátka neurotika. Na mateřskou jsem odešla hned, jak to šlo.

Porod jsem měla vyvolávaný den po termínu a vše šlo hladce. V 8 jsem nastoupila s knížkou v ruce. Asi ve čtvrt na 11 se mi přišla porodní asistentka zeptat, jak mám kontrakce, a já tvrdila, že žádné nemám. Ona na grafu viděla, že je mám po 5 minutách, tak jsem tedy zavolala manželovi, ať si dá svačinu a pak přijede. Přijel v 11 a pak to už bylo rychlé. Syn se narodil ve 12:34 bez komplikací.

Cítila jsem se skvěle.  Miminko jsem měla krátce po porodu už u sebe a nemohla jsem se vynadívat. Vše bylo v pohodě až na kojení, které nám nešlo nastartovat. Kojit jsem chtěla, malý byl líný a nešlo se mu přisát. Všichni říkali, že se to poddá a já byla v pohodě. Třetí den po porodu jsem vstala z postele a bez možnosti cokoli zastavit jsem se počůrala. Nešlo s tím nic udělat a já jsem se dívala, jak se podlaha pode mnou namáčí. Rozklepala jsem se a začala jsem pokoj uklízet. Myslela jsem si, že to byla třeba nějaká náhoda nebo co. Ale od té chvíle jsem se počůrala téměř při každé změně polohy – z lehu na sed, nejvíc ale ze sedu do stoje. Když se to stalo po třetí, byla jsem už šílená, zavolala jsem doktorku a okamžitě kolem mě začali všichni lítat. Vyšetřili mě a každý se znovu ptal na porod. Mně se v hlavě všechno honilo a nejvíc ze všeho myšlenka, jak skončím na vývodu nebo na plínách. Okamžitě mi došlo, že mě určitě opustí manžel, protože kdo by chtěl mít ženskou, která se počůrává.

Přišla rehabilitační sestra s několika stránkami inkontinenčních cviků, chodil za mnou primář a všichni další a společně kroutili hlavami, jak se to při tak snadném porodu mohlo stát. Do toho se mi udělal poporodní hemoroid a přes modřiny jsem prozatím ani neviděla, jak mě při porodu pěkně rozstřihli konečník. Kojení mi pořád nešlo a nervy jsem měla na prasknutí. Od čtvrtého dne jsem prakticky pořád jenom brečela, takže se mi dostávalo hodně rad, abych nebrečela, protože když budu brečet, přijdu o mlíko a nebudu kojit vůbec.

Obrovskou podporou mi byl manžel – když jsem mu řekla, že je jasné, že mě opustí, vůbec nechápal a pak mi řekl, že když bude potřeba, klidně vymlátí naše dřevěné podlahy, udělá ve všech místnostech svod do guly a můžu si čůrat, kudy budu chodit. Rozesmál mě, ale do klidu jsem se dostala maximálně na hodinu a pak to bylo všechno znovu černý. Syn nepřibíral, kojení nám nešlo. V porodnici jsem strávila týden a konečně jsme šli domů.

Jenže doma to bylo ještě horší. Pořád jsem brečela, syn nepřibíral, na záchod jsem chodila co 20 minut a většinou jsem se i tak počůrala. Návštěva u pediatričky byla hned další den. Asi hned pochopila, v jakém jsem stavu, takže začala proslovem k tatínkovi na téma rozbouřených hormonů, plačtivosti maminek apod. Byla to úleva slyšet od doktorky, že se to asi děje normálně. Syn měl pořád podporodní váhu a to se zlepšilo až po měsíci. Kojila jsem po třech hodinách vždy téměř hodinu a musela jsem syna pořád popohánět. Příkrmy blinkal a téměř pořád plakal. Kvůli své inkontinenci jsem nechtěla nikoho doma, takže jsem se tak odřízla od případné pomoci příbuzných, byly vánoce a já dostala zánět prsa s vysokými horečkami. Naštěstí manžel byl hodně doma, jen občas musel zajet do práce. Bál se mi zavolat a já pokaždé, když zavolal, řvala jsem. V noční košili jsem chodila ještě v jednu odpoledne. Nebyla jsem schopná uvařit, uklidit, sotva jsem si dokázala jednou rukou namazat rohlík k snídani. Ani jsem ho pak nemohla sníst, protože mi bylo tak zle, že jsem nemohla jednotlivá sousta spolknout.

Synek taky pořád řval, bylo jasný, že hlady, protože přibral sotva pár deka. K doktorce jsem si chodila ob den vážit a skoro pokaždé jsem to obrečela. Vůbec nespal, nechápala jsem, jak všade psali, že dítě prospí i 20 hodin denně. Tak jsem si začala psát, kdykoli kdy usnul, i na 10 minut a každý den jsem to sečetla. Vycházelo mi 9 – 11 hodin z celých 24 hodin. Byla jsem přesvědčená, že nám umře, i když ostatní říkali, že je vše v pořádku. Začala jsem šílet, že se asi neumím o dítě postarat a tak jsem si vzala balíček z porodnice a začala se hrabat v příručkách. Bohužel první mi padla do ruky reklamní brožurka Domestosu (nějak mi to nedošlo), kde jsem se dočetla, že pokud každé tři dny nevyměním v postýlce povlečení (a nevyperu ho v Domestosu), každý den nevytřu (s Domestosem) a nedesinfikuji vaničku (Domestosem), tak jsem prase, co chce zabít své dítě. Manžel nebyl doma a já začala lítat po čistém domě s Domestosem, vydrbala jsem vaničku a pak jsem snad všechno dětské (kočárek, postýlku, lehátko..) přikryla čistou plenou. Po chvilce se mi „vrátil mozek do hlavy“ a došlo mi to. Posbírala jsem všechny pleny a rychle jsem umyla vaničku čistou vodou – chovala jsem se jako blázen.

Spaní se nelepšilo, malý pořád plakal, spal, jenom když jsem ho vozila v kočárku – ve stojícím kočáru řval 30 minut a nepřestával. Venku bylo mínus 15 a nechtěli jsme, aby ještě nastydl. Takže jsem s peřinou v kočáru chodila kolem domu – ne moc daleko, protože po 20 minutách chůze hrozilo, že se počůrám. Když jsem z hladkého povrchu silnice přešla na cestu – vzbudil se a řval. Když usnul na hrbolech, musela jsem chodit celou dobu na hrbolech, na hladkém se vzbudil. Když jsem zastavila, aby se někdo podíval do kočáru – vzbudil se a řval.
Dojímalo mě cokoli, třeba to jak malého manžel držel v náručí. Nebylo to k zastavení a já pak brečela třeba i hodinu. Přišlo mi, že život se skládá jen z kojení, pauzy na napití a vyčůrání a kojení. Občas tam byl spánek malého, ale když se po 10 minutách vzbudil a já se nestihla jít ani vyčůrat, většinou jsem se hned, jak začal plakat, počůrala. Manžel obvolával potají kamarádky a ptal se jich na názor, pomoc. Pomohlo mi, když mi zavolala kamarádka a řekla mi, že taky lítala v noční košili, zuby nevyčištěné a manžel se bál, aby dítě nestrčila do mikrovlnky – nicméně jsem na ní křičela, proč mi to nikdo neřekl. Přišlo mi hrozné, že všichni mluví jen o kráse mateřství, ale že to může být šílený, nikdo neřekl. Kamarádce, která mi řekla, že šestinedělí byla skvělá doba, kdy přečetla spoustu knížek, bych byla s chutí vrazila facku.

Naštěstí mi jedna kamarádka, kromě tipu abychom s malým jezdili po poli v autě, než usne, řekla o rektální rource. Ta přinášela úlevu často, protože malý měl neustále nafouknutá střeva a po každé se mu ulevilo – hned jsem se ale dočetla, že mu tím můžu udělat špatné návyky – blbost! Za pár týdnů/měsíců už to nebylo třeba a kakal sám jako každé jiné dítě. Hrozně jsem se obviňovala, že špatně jím, takže jsem vysadila kde co – cibule, česnek, ovoce, zeleninu, pečivo, mlíko, vejce….. pak jsem jednoho dne taky prohlásila, že přestávám jíst cokoli. Manžel se zrovna vracel z letiště a cestou nakoupil jogurty, ryby a navařil mi pak spoustu jídla, které mě nutil jíst. Nakoupili jsme drahé laktobacily, homeopatika, cokoli co jsme se dočetli, že by mělo zabrat. Před každým kojením jsem miminko cpala několika lžičkami protiprdicích pomocníků. Na internetu jsme četli každý názor, pamatuji si vychválenou japonskou kapří polévku, po které se výborně rozjede kojení a dítě neprdí. Málem jsem hnala manžela shánět kapra na nový rok.

Přišel konec šestinedělí a já jela na prohlídku ke gynekologovi. Jakmile mě lékař začal prohlížet, tvářil se vyděšeně a začal bez okolků pronášet věty: „no tak to jsem už dlouho neviděl, co to bylo za porod, močák máte utržený a všechno se Vám to urvalo. No to bude i urvaná děloha, to už mít další děti nebudete“. Celou cestu z prohlídky domů jsem brečela. Pak jsem si vzpomněla, že mi primář po porodu říkal, že pokud se problém nezlepší po šestinedělí, ať za ním přijdu – byl gynekolog.  Potvrdil mi, že je to vážné, ale ne tak, abych už nemohla mít další dítě. Napsal mi na recept inkontinenční vložky, které jsou opravdu drahé, doporučil mi cvičit Kegelovy cviky – denně. Řekla jsem mu o problému s konečníkem, zjistil, že jizva po šití se začala zbytňovat a proto mám takové bolesti. Doporučil mi 2x denně masáž enzymovým gelem.

Přesně na konci šestinedělí jsem se přestala bát chodit k pediatričce. I přes upozornění, že už se plně nerozkojíme, jsem plně kojila a malý krásně přibýval. Kojení si vychutnával, asi do půl roku jsem ho kojila 50 minut v kuse. Nicméně ještě další týden jsem byla labilní, plačtivá a přecitlivělá. Až po sedmi týdnech jsem měla pocit úlevy, jakoby se mi mozek vrátil do hlavy a zase jsem to byla já. Prdíky přestaly až po třech měsících a zpětně si myslím, že všechny podpůrné léky i omezení mého jídelníčku byly zbytečné. Dítě, které má tyto problémy, z nich prostě musí vyrůst.

Synek dál spal minimálně, i když jsme postupně byli na nějakých 13 hodinách spánku a já si přestala vést podrobnou evidenci. S kočárem jsem za první 4 měsíce nachodila minimálně 400 km a dostala jsem zánět šlach na obou nohách. Dostala jsem i zánět šlach na rukou, protože jsem miminko pořád nosila. Velké zlepšení nastalo, když jsem si pořídila Baby vak, takže jsem miminko nosila všade na krku. Škoda jen, že jsem ho neměla od začátku. Na čas jsme měli uklízečku a občas mi tchýně uvařila a přinesla oběd. To byla opravdu velká pomoc.
Když byly synovi dva roky, narodil se druhý. Těhotenství i porod proběhlo standardně a bez problémů. Manžel měl vyšetřeno 6 týdnů dovolené a počítal s nejhorším. Už po třech dnech jsme se vrátili z porodnice domů. Malý spal v průměru 22 hodin denně, vůbec neplakal a nakojený byl za 5 minut. Měla jsem navařeno, napečeno, naklizeno, obstarané obě děti a byla jsem v pohodě. Žádná krize nepřišla.

Co se týká mé inkontinence, momentálně funguju normálně, jako ženská po porodech. Poskoky a běh se snažím omezit na minimum a i tak se mi stane, že se mi po náročnějším dni tlačí močový měchýř ven. Je to jako mít pingpongový míček mezi nohama. Musím si lehnout a cviky dostat měchýř na své místo. Čeká mě poměrně hodně náročná operace. Bohužel přichycení měchýře páskami je na můj stav krátké. Operace – tzv. síťka – je nejen riziková, ale minimálně 3 až 6 měsíců nesmíte nic zvedat. Je to velmi striktní a opravdu nic nad 3 kg nesmíte jakkoli zvednout. Až moji chlapečci povyrostou a budou schopni pochopit, že je maminka nezvedne, nepochová, tak se vše vyřeší.

Děti bych měla, i kdyby mi někdo řekl, že tohle zažiju. Jen by se mi líp všechno snášelo, kdybych tušila, že i takové neradosti může mateřství přinést.

A.