Když jsem otěhotněla, byla jsem přešťastná, protože miminko jsme si s manželem moc přáli. Celé těhotenství i následný porod byly bez problému. Jenže hned po porodu musel byt maličký kvůli silné žloutence na dětském oddělení a my nemohli být spolu.

Separace mě ničila a nepřispěl fakt, že jsem ležela na pokoji s maminkami, co měly svá miminka u sebe. I když jsem byla z celé této situace velmi smutná, věřila jsem, že jakmile se dostaneme domů, bude vše v pořádku.

 Ilustrační foto

První dny a týdny doma byly velmi náročné, asi jako pro každou novopečenou maminku. Často jsem plakala dojetím nad svým malým miminkem. Považovala jsem to za normální poporodní splín, hormonální nerovnováhu a tak. Každý mě uklidňoval, že je to naprosto normální. Postupně jsme si na sebe s miminkem zvykali, úspěšně jsem se rozkojila, malý začal přibírat a žloutenka se postupně vytrácela. Venku začínalo jaro a mohli jsme chodit každý den na procházku.

„Synka jsem moc milovala a byla jsem za něj šťastná, ale něco ve mně mi bránilo prožívat tu radost.„

Já se však začala psychicky cítit hůře a hůře, pociťovala jsem stále smutek a lítost, svíraly mě nesnesitelné úzkosti. Pořád jsem se vracela do minulosti, moc se mi stýskalo po těhotenství a svém starém životě. Nedokázala jsem přijmout svou novou životní roli. Synka jsem moc milovala a byla jsem za něj šťastná, ale něco ve mně mi bránilo prožívat tu radost. A bylo hůř, měla jsem stále záchvaty pláče, v noci jsem se budila hrůzou a nemohla spát, klepala jsem se a cítila, jak mě úzkost úplně sžírá. V tu dobu se mnou musel manžel zůstat doma a pomáhat mi s miminkem. Byla jsem úplně bez sebe, pořád jsem jen opakovala, že přijdu o malého, že můj život skončí a tak dále. Skončila jsem na psychiatrické ambulanci, kde stanovili diagnózu poporodní úzkostně depresivní porucha a dostala jsem recept na AD.

To byly synovi 2 a půl měsíce. Tehdy jsem v sobě našla ještě poslední zbytky sil a rozhodla se ještě chvíli vyčkat. Manžel mi moc pomáhal, cítila jsem v něm velkou oporu. Skutečně jsem se postupně začala cítit o něco lépe, i když ne zdaleka dobře. Ovšem syn mi dával naději a sílu jít dál. Stále jsem sázela na čas, věřila jsem, že ten mi nejvíc pomůže, že jak synek poroste, všechno se bude postupně vracet do starých kolejí a zase bude dobře. Také jsem začala užívat Bachovy esence, které mi zezačátku dost pomohly. Nicméně opravdové zlepšení jsem začala cítit až po půl roce.

Nyní je synovi 9 měsíců a já postupně znovu nacházím samu sebe, vracím se k věcem, které jsem měla ráda a mnohem více si užívám mateřství. Chodíme na cvičení s miminky, s kočárky, navštěvujeme podpůrnou skupinku v mateřském centru. Občas na mě ještě dopadnou chmury, ale daří se mi je už docela snadno překonávat. Našla jsem si skvělou psychoterapeutku, která mi moc pomáhá.

„Dříve jsem si myslela, že mateřství pro mě bude tak samozřejmé a šťastné, že mě ani nenapadlo přemýšlet, že by to mohlo být jinak.“

Tato zkušenost mě přinutila více přemýšlet o životě, naslouchat si a více si vážit základních lidských hodnot. Dříve jsem si myslela, že mateřství pro mě bude tak samozřejmé a šťastné, že mě ani nenapadlo přemýšlet, že by to mohlo být jinak. Realita je ovšem i jiná, mateřství jakkoli krásné je i strašně náročné, navždy nás změní a ten obrovský pocit zodpovědnosti a tak rapidní životní změnu nemusí každý unést. Každý má jiné limity, jinou psychickou odolnost, lépe se vyrovnává se změnami. Každý je nějaký a není třeba se tím trápit, spíše se přijmout, což bývá někdy nelehký úkol.

Domnívám se, že maminkám by se mělo v tomto směru mnohem více pomáhat a více o těchto problémech mluvit. I já jsem se ze začátku za své stavy styděla a připadala si méněcenná. Postupně jsem začala sbírat informace a zjistila, že v tom nejsem zdaleka sama a že takto nešťastných maminek je možná více, než by se mohlo na první pohled zdát. To, že o tom nemluví, neznamená, že je to netrápí. Přála bych si, aby se problematika poporodních depresí a úzkostí více otevřela široké veřejnosti. Aby se ženy nestyděly o svých problémech mluvit a dokázaly najít pomoc ve své složité životní situaci.

Přeji všem krásné chvíle s vašimi drobečky a radost z mateřství, T.