Mám ráda pohled, který se naskýtá, když se člověk postaví ke kmeni stromu a vzhlédne vzhůru. Mám vždycky pocit, jako by se mi tím pohledem ten strom svěřoval. Vidím to, co není z dálky patrné. Je to důvěrný rozhovor. Důvěrný a pevný vztah mám s jednou ženou, která pro mě moc znamená. Známe se od střední, provázíme se životem a velmi si toho přátelství vážím. Každá máme svůj neopakovatelný a jedinečný životní příběh. Ten její se ale před nějakým časem začal tak trochu mlžit a zakalovat.

Bylo to krátce po narození druhého dítěte. Byla postavena před problémy spojené se silnou alergií syna na mateřské mléko, následnou dietou a pohledem na kožní alergické projevy malého děťátka. Její svět potemněl. V jejích dlouhých zoufalých telefonátech jsem nedokázala rozpoznat, jak moc je situace vážná. Vše bylo špatné, negativní a černočerné. Přibylo jí vrásek, které ale bohužel nebyly od smíchu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Z vlastního pohledu mi to samozřejmě tak hrozné nepřišlo, ale situace začínala být opravdu vážná.

Jako dneska si pamatuji, když jsem se na ni a na miminko přijela podívat. Na zemi u dítěte seděla ženská úplně bez života, bez energie, bez naděje. To už jsem se o ni začínala bát. Stále jsem ale nebyla schopná jí pomoct. Nemohla jíst, nemohla spát a až po nějaké době se mi svěřila, že si tenkrát opravdu myslela, že nedožije dalšího rána. Kdo to nezažil, nemůže to pochopit. Bohužel jsem to nepochopila ani já. Nakonec sama vyhledala odbornou pomoc a její stav se pomalu začal zlepšovat. Vyčítám si to dodnes. Vyčítám si, že jsem se nepodívala pořádně do koruny jejího stromu a nepomohla jí třeba už dřív. Jen naslouchat v tomto případě nestačí.

Ať úsměv mámy pomáhá maminkám v nesnadných situacích a jejich blízkým dává možnost přístupu k informacím. Má to smysl.

M.