ŠEST LET POTÉ, aneb JAK TO SNAD ZVLÁDÁME

Před pár dny uběhlo šest let od událostí z předchozího článku. Dva a sedmdesát měsíců od chvíle, kdy se mi na hlavu sesypal celý dosavadní život v podobě, jak jsem znal. Dva tisíce sto devadesát jedna dní kdy o sobě (s cynismem sobě vlastním) hovořím jako o hormonálně či genderově nevyvážené matce. Padesát dva tisíc pět set šedesát hodin od toho doposud nejstupidnějšího kanadského žertíku adresovaného osudem na mou hlavu.

Naštěstí se nedá říct, že věci nadcházející mě zastihly nepřipraveného jako člena Ligy střídmosti na technopárty. Jednak jsem měl zkušenosti z dětství s mladšími sourozenci a vzhledem k depresi Kateřiny jsem se už stejně o obě děti staral dobré dva měsíce. Takže v tomto ohledu problém nebyl. Horší to bylo v rámci kontaktu s úřední agendou a hlavně s jednotlivými úředníky. Pro ukázku uvedu jeden příklad za všechny. Když jsem asi po třech dnech navštívil matriku s žádostí o vydání úmrtního listu, byl jsem poněkud zaskočen nepříliš subtilní paní u kopírky, která mě po zevrubném seznámení s mou situací, naprosto sestřelila otázkou: „Tak to jste asi zdrcenej, co?“ Celkem se divím, že mi všechny ty odpovědi, co se v tu chvíli draly ven, nevymlátily zuby. Nicméně zavčasu jsem si uvědomil, že sladká léta bezstarostnosti, kdy bych onu matronu s gustem poslal do horoucích prdelí pardon pekel, jsou už nenávratně pryč a s pokorou obyčejného smrtelníka jsem vyčkával na vyjádření nadřazené entity. „Máme na to měsíc, a nejdřív nám to musej poslat policajti,“-zazněl ortel. Poníženě jsem vrchnosti poděkoval s vědomím, že laskavý státní aparát mě ve své vševědoucnosti vlastně o měsíc uchránil od trýzní spojených s vyběháváním příslušných dokumentů ohledně rodičovských dávek a sirotčího důchodu.  

Abych to zkrátil – nakonec jsem úmrtní list obdržel, všechny potřebné formality absolvoval a po pěti měsících od úmrtí Kateřiny obdržel první finanční obnos. Původně jsem si zažádal o tříletou rodičovskou, kterou mi odklepli, ovšem po čtyřech měsících mi začalo místo 7600,- chodit pouze 3800,-. Když jsem se byl pozeptat po důvodu, bylo mi sděleno, že jelikož jsem si nežádal o peněžitou pomoc v mateřství (zvláštní, když nejsem matka), nemám nárok si určovat délku rodičovské dovolené. Jako bonus mi úřednice sdělila, že v dnešní době neexistují žádná omezení výdělku při mateřské, takže si klidně můžu najít nějaký ten vedlejšáček. Opět mi trochu poklesla čelist a začal jsem rozjímat, zdali je vskutku tak vykradená, nebo si ze mě dělá prdel. Po chvíli jí zřejmě podle mého v tu chvíli naprosto debilně nechápavého výrazu došlo, co to vypustila z úst a celou situaci se pokusila zachránit pomocí prstíky naznačených uvozovek a prohlášení, že si dělala srandu. Ve dveřích jsem odvětil, že už dlouho jsem se tak nenasmál a že je s podivem, že jsem vůbec udržel stolici. Nakonec jsem nad tím mávl rukou s tím, že ty peníze jsou stejné a nechal to být. No nebyla to až tak úplně pravda. Oněch pět prvních měsíců věnovaných obíhání úřadů (a vyplácených jako 7600,-) mi v závěru přesáhlo přes Tereziny čtvrté narozeniny a já tím pádem přišel o nějakých 35 000,-. Naivně jsem se ještě odvolal na MPSV, ovšem velice záhy mi přišlo vyrozumění, ať si políbím a už neotravuju (zamítnuto bez možnosti dalšího odvolání). Nakonec jsem se sám před sebou zastyděl, neboť mi došlo, že touto částkou položenou na oltář vlasti jsem dost možná právě zachránil tento stát před finančním úpadkem a celkovým bankrotem.

Další veselou historkou byla návštěva pracovnic OSPODu. Už když jsem jim byl otevřít před domem, zaregistroval jsem zjevné zalíbení v mé v té době vlasaté, vousaté, potetované podobě a už v tom okamžiku jsem věděl, že to bude vztah plný emocí a vášní. Abych prolomil hráz mlčení, začal jsem zdvořilostní otázkou, jestli podobné spanilé jízdy pořádají i v případech, že zemře otec. Souhlasná odpověď byla podána takovým stylem, že bych neváhal v tu chvíli uvěřit i v kontroly při úmrtí křečka. Ticho bylo prolomeno a začaly padat dotazy ohledně oblečení (zcela zbytečné, neboť v tom okamžiku polovina plochy obývacího pokoje byla pokryta vrstvou oblečení na roztřídění podle velikosti), další smeč byl na téma jídlo pro malou (ukázal jsem na linku s otázkou, jestli ty tři Beby jim přijdou málo a že se fakt omlouvám, ale kojit že nebudu, aby mi to nezničilo postavu) a poslední pokus zněl: „Je jedenáct hodin, jak to, že to nebublá na sporáku, jak to, že neděláte chlapci oběd?“ S nevinným výrazem jsem vytáhl z lednice kastrol: „Protože už máme navařeno ze včerejška. Dáte si s náma? Máme toho dost.“  Mám sto chutí napsat, že v tu chvíli se skučením zmizely v oblaku sirného kouře, ale faktem je, že odešly dveřma, ale zase s nakrknutějšíma výrazama. A od té doby je občas potkám na ulici u úřadu, ale jinak mám od nich klid.

Přestože některé etapy mého života by se daly označit jako „hodně zajímavé“, vždy jsem se snažil žít tak, abych ráno při pohledu do zrcadla neměl nutkání zvracet. To a ještě dost hloupý zvyk se z nikoho a ničeho neposadit na prdel, bylo důvodem, že jsem ani jednou nezauvažoval o možnosti se z toho nějak vyvléct. Určitou inspirací mi byl i jeden kamarád, který sám vychovával svou dceru (shodou okolností také Terezu). Jako dnes ho vidím, když v druhé polovině osmdesátých let kráčel po ulici v maskovaných kalhotách, dlouhém koženém kabátu, s čírem na hlavě a kočárkem Liberta.

Moje dětství by se ani v záchvatu patologického optimismu, podpořeného libovolným množstvím psychoaktivních látek, rozhodně nedalo označit jako idylické. Moje matka byla sedmnáctiletá pitomá naivka, pro kterou těhotenství představovalo lístek z života u rodičů. Otec se pro změnu nikdy nedokázal smířit se svou rolí rodiče a obětovat jí své bezstarostné posedávání u pivka. Je pravda, že poté co mě vysoudil do své péče (dva roky po smrti druhého manžela matky, který se mě mezi třetím a pátým rokem snažil zjevně fyzicky zlikvidovat), se ovšem všech aspektů samoživitelství rozhodně nezříkal. Zatímco jsem bydlel u babičky, zajistil si na mě bydlení, pravidelné vojenské cvičení v kanceláři vzdálené 200 metrů od oblíbené hospůdky, různé výhody v zaměstnání, apod. Na druhou stranu mi nikdy neopomenul připomenout, jak obrovské břemeno v jeho životě znamenám. Např. v mých jedenácti mi suše oznámil, že se celých devět měsíců modlil, abych se narodil mrtvej. Z tohoto období patrně pochází můj poněkud cynický smysl pro humor, protože po nějaké době jsem po vyslechnutí podobné litanie suše odvětil: „Šukal jsi? Tak trp!“

Každopádně vyzbrojen těmito zkušenostmi jsem neměl představu, jak to budu dělat, ale na druhou stranu jsem stoprocentně věděl, jak to nedělat.
Z technického hlediska to nebyl víceméně problém, to čím jsem si nebyl jist, jsem si našel na netu a po vytvoření a zaběhnutí jakéhosi systému se celé „mateřství“ stalo celkem pohodovým obdobím. Co jsem ovšem začal brzo pociťovat, byl nedostatek normální komunikace. Řekněme si otevřeně, děti ve věku tři a půl a půl roku opravdu nejsou vhodní partneři k debatám např. o vlivu papežského schizmatu na stoletou válku a podobně. Témata v nabídce bývají většinou výrazně jednodušší a navíc často se opakující. Pozvolna jsem začínal chápat poznámky o přímé úměře mezi délkou již uběhlé mateřské a klesajícím IQ. Navíc vzhledem k tomu, že téměř všichni kamarádi a známí v obavách z toho, jak a o čem se mnou mluvit, přestali dojíždět a mezi maminky v parku jsem taky zrovna nezapadl, začal jsem poněkud mentálně chřadnout. Nakonec se mi celou situaci povedlo zachránit pomocí narušování každodenního stereotypu. Prostě začal jsem si na sebe vymýšlet kraviny. S myšlenkou že až na pár drobností, k nimž nejsem anatomicky vybaven, vlastně neexistuje nic, co bych nedokázal (protože když to zvládl někdo přede mnou, tak snad nejsem takovej debil, abych to nezvládl taky), jsem postupně začal péct dorty, chleba, zavařovat marmelády, k velké radosti dětí dělat zmrzliny atd. Ovšem po určité době jsem se zděsil s myšlenkou, jak dlouho to asi bude ještě trvat a přistihnu se s háčkem v ruce, jak štrikuju. To už by byl nejspíš důvod k eutanázii. Naštěstí v tomto období už byla komunikace s dětmi na přijatelné úrovni (s Terezou jsme se setkali – ona vzestupně, já sestupně – v oblasti dvojslabičných výrazů). Ale je pravda, že jsem občas prohodil pár slov i s dospělými zástupci či spíše zástupkyněmi lidského druhu. I když je pravdou, že většinou tyto rozhovory byly dost krátké. Po nějaké vtipné poznámce o tom, jak musí být maminka ráda, že se i tatínek stará o děti, přišla informace, že mamince je to tak nějak jedno a objasnění situace. Pak už většinou přišlo jen zvolání typu „Ježíšimarjá“ a nastupující mrákoty. Musím přiznat, že po určité době jsem se v tom u jistého typu komentátorek začal i vyžívat, takže se v repertoáru objevilo i prohlášení určené těm otrlejším, že jsem vždycky tvrdil, že to ženský s tou mateřskou dramatizují, aby byly důležitý a že bych to dal z fleku klidně ještě jednou. Když nestačilo ani to, nejtěžší kalibr zněl v tom smyslu, že to má svoje výhody – nikdo vám nekecá do toho, jak ty děti oblékáte (pro vysvětlení – jsem nejspíš majitel největšího množství dětského oblečení s motivem lebek ve střední Evropě. Jednu majitelku dětského sekáče to uchvátilo natolik, že mě už z dálky vyhlížela, aby mě mohla odchytit a pochlubit se novými úlovky přivezenými z Anglie).

Jak postupně děti rostly a rostou, tak se naštěstí rozšiřuje okruh činností, které do určité míry dokážou naplnit i mě a při nichž nehrozí nebezpečí, že mi v jejich průběhu vyteče mozek ušima. Takže jezdíme sbírat fosílie, pozorovat hvězdy (do míst, kde jich lze spatřit i víc než čtrnáct jako v Praze), chodíme na koncerty, do muzeí, objíždíme zoologické, prostě se snažím, aby si to dětství užili, když už mají tu nevýhodu, že jedinej, u koho si na mě můžou stěžovat, jsem zase jenom já. V tomto směru jsem se pro ně ze začátku pokoušel nějak zajistit i ženský prvek v domácnosti, ovšem po třech ne příliš vydařených pokusech jsem zhodnotil, že mnohem jistější bude spíše u sebe poštelovat poměry testosteronu a estrogenu a nadále si to dělat po svým, než hrotit nesmyslný vztahy pro pocit, že mají něco jako mámu.

Zpočátku jsem řešil zásadní problém, jak se postavit k situaci v baladě Osiřelo dítě popsané veršem: „A když rozum bralo, na matku se ptalo.“ Dlouhou dobu jsem zvažoval různé možnosti, až jsem dospěl k rozhodnutí říct všechno po pravdě. Jednak jsem odpůrce lží, byť ze sebeušlechtilejších příčin, a jsem přesvědčen o tom, že ve chvíli, kdy jim začnu cpát do hlavy nějaký žvásty o tom, jak se na ně máma kouká z obláčku, objeví se vzápětí nějakej kretén, kterej jim to nandá v plný náloži. Takže kromě toho že z toho budou na mrtvici, tak mě navíc budou považovat za lháře, což myslím v rámci výchovy není zrovna nejšťastnější startovní pozice. Tereza je v pohodě, vzhledem k tomu že si mámu nepamatuje. Několikrát mě překvapila prohlášením typu: „Mně to nevadí, že nemáme mámu, máme tebe.“ Což člověka na jednu stranu potěší, ale na druhou mu to přihodí na záda pár metráků zodpovědnosti. Horší je to s Martinem. Je hodně uzavřený a podle mě se s tou situací až tak docela nevyrovnal. Bohužel, když se snažím nejen na toto téma ale obecně na to, co ho trápí, zavést řeč, neustále odpovídá podle toho, co si myslí, že chci slyšet. Jednou, když měl zánět středního ucha, ptal jsem se ho celý den, jestli ho to nebolí. Dokázal to zatloukat až do tří do rána, kdy už to bylo nesnesitelný, a jeli jsme na pohotovost. Ovšem ani tahle zkušenost mu nepomohla zbavit se tohohle způsobu myšlení. Nicméně zkouším to dál, snad to jednou klapne.

Rozhodnutí říct jim všechno na plno částečně vyplývá z mého přesvědčení, že neexistuje téměř nic, co by děti nepochopily. Dlouhá léta považuji odpověď „na to jsi moc malej, případně to je na tebe moc složitý“ za omluvu neznalosti nebo hůř pohodlnosti rodičů. Děti jsou v tomto věku jako houby, vcucnou do sebe cokoliv, a je pouze na rodičích, jestli to budou hromady sraček v podobě Teleblbís či ekvivalentu servírovaného tetičkou televizí, nebo něco, co je nějakým způsobem obohatí do budoucna. Přiznávám, že v některých svých záchvatech mám tendence upadat do extrémů, takže z nevinné jednoduché otázky na výrobu látky se stane několikahodinová výroba jednoduchého tkalcovského stavu. Během svého života jsem díky relativně dobré paměti a neutuchající potřebě strkat rypák do každýho oboru, který jsem potkal, nastřádal myslím celkem obstojné množství vědomostí, které jsem vzhledem ke své užvaněnosti schopen poskytnout komukoli, kdo se zeptá. Bohužel občas tak obšírně a detailně, že se to stává peklem i pro dospělé. Prostě se snažím i tu nejpitomější otázku vysvětlit, a pokud se stane, že nevím, nejsem línej si to najít na internetu, což se snažím naučit i děti. Tím pádem dokážou občas moje děti leckoho zaskočit. Neodpustím si nedávnou historku, kdy jsme byli na rozhledně a kamarád nic zlého netuše začal Tereze vyprávět o tom, jak jde sluníčko spinkat. Ta ho chvíli pozorovala s výrazem, v němž se mísilo něco jako soucit a překvapení, a po chvíli mu pomalu, aby tomu porozuměl, podala výklad o zemské rotaci a jejím vlivu na střídání dne a noci. Přiznávám, že když jsem viděl v tu chvíli jeho výraz, šel jsem do kolen a řval smíchy asi ještě pět minut. Jinak se slečna, když jsem se učil s Martinem, jen tak mezi řečí naučila číst už v pěti letech, matiku první třídy taky zvládá a tak mě jímá děs a hrůza, čím se bude v tý škole bavit, aby se nenudila. Vzhledem k tomu, že je dost suverénní až téměř bez brzd, a rozhodně není taková ta zakřiknutá ťuňťa (na jednom motorkářským srazu „seřvala“ asi ve čtyřech letech dvoumetrovýho člena Hells Angels jenom proto, že si jí nevšimnul a neuhnul jí, když si šla zatancovat na muziku. Naštěstí to byl holanďan a nerozuměl jí, protože kdyby jo, tak mě jímá podezření, že dneska už by nosila na zádech jejich barvy), tak už dneska je mi líto toho chudáka, kterej za pár let dostane ten blbej nápad ji sbalit.

Takže závěrečné resumé na otázku, co s námi po takový době je, zní: Žijem, to je tak za pět bodů. A aspoň tři za to, že by to mohlo bejt mnohem horší. Vzhledem k tomu, že rozhodně nejsem ukázkový příklad průměrného občana a rozhodně ne typický představitel mojí generace, stali jsme se poměrně známou trojkou v širokém okolí a dnes nás už zdálky zdraví i jedinci, kteří by ještě před pár lety možná vytáčeli v panické hrůze 158 už při mém pouhém pokusu zeptat se, kolik je hodin. Rozhodně si o sobě nemyslím, že bych měl aspirovat na titul Otec roku, ale doufám, že to snad ustávám aspoň trochu se ctí.

POKRAČOVÁNÍ…………ZA DALŠÍCH 6 LET?

                                                                                                           Terezka, Martin a Jerry