Na příchod Žofinky jsem se neskutečně těšila. Měla jsem už po termínu a stále nic. Když mi praskla voda, s rozechvěním jsme se rozjeli uprostřed noci do porodnice. Vlastní porod neprobíhal příliš hladce, provázela jej bolest, vyčerpání a trápení. Když byla Žofinka venku, oddychli jsme si, že držíme v náručí zdravou a krásnou holčičku.

Po porodu jsem se fyzicky cítila natolik vyčerpaná, že jsem nebyla schopna chůze. Kojit jsem musela vleže, jinak bych to nezvládla. Cítila jsem se velmi unaveně, ale zároveň nabuzeně, posílala jsem všem radostné zprávy.

Program na oddělení byl nabitý – vizity, kontroly kojení, skríninky, matrikářka, fyzioterapeutka… Do toho běžná péče o sebe, kojení, péče o novorozence a komunikace s okolím, návštěvy natěšené rodiny a přátel. Venku duněl bagr, v noci oddělením rezonoval dětský pláč.

Vnímala jsem, že je moje tělo stále slabší, protože jsem nebyla schopna spát. Zároveň jsem cítila poporodní euforii. Jak jsem postupně slábla, třásly se mi ruce, a neměla jsem téměř žádnou svalovou sílu. Špatně jsem se soustředila na to, co mi říká personál, byla jsem zmatená.

Těšila jsem se domů, že se konečně vyspím. Po gynekologické stránce jsem byla propuštěna, čekala jsem už jen na propuštění dítěte. „Vaše dítě tady ještě zůstane, nepřibírá tak, jak má,“ řekla mi lékařka. To jsem nečekala, byl to pro mě šok, že je s Žofinkou něco v nepořádku. Únava se stupňovala, dezorientace gradovala a bezmocnost to završila. Ve stavu vyčerpání mě tato zpráva složila. Celá jsem se klepala, bylo mi slabo a na omdlení. Jen jsem ležela na posteli, třásla se a vzlykala.

Má slabost se stupňovala, nemohla jsem už ani udržet tužku k potřebnému podpisu dokumentace. Zoufale očekávaný spánek nepřicházel. Několik dní po sobě jsem spala dvě až tři hodiny denně. Nejhorší na tom bylo, že jsem už bez další asistence nemohla kojit. Z posledních sil jsem zavolala mojí organizačně schopné sestře a požádala ji o pomoc.

Sestra brzy zařídila přesun na nadstandardní pokoj. Podaný Lexaurin mi přinesl tři osvěžující hodiny spánku. Když jsem se vzbudila, byl u mě manžel. Nadcházející noc se mi opět nedařilo spát. V hlavě se vyrojil kolotoč starostí, úzkostí a výčitek. Hlavní obava byla, že nebudu schopná kojit Žofi a zajistit jí tak nejlepší péči. Vzlykala jsem a třásla se. A pak jsem ucítila, jak mi manžel položil ruku na ramena. Zanedlouho se mi podařilo usnout.  

Ráno jsem se cítila čile. Vizita rozhodla o propuštění. Odcházeli jsme společně ve třech. Cítila jsem se ještě nesvá a po cestě k rodičům jsem si všimla, jak se mi začínají třást ruce. Návrat domů byl příjemný. Měla jsem zabezpečenou péči o sebe i o Žofinku. Ale – nedařilo se mi spát. Opět jsem cítila neskutečnou slabost.

A pak se to přihodilo. Jako bych se napojila na vyšší formu vědomí a Bůh mi začal odhalovat své plány. Najednou mi bylo vše jasné. Vše do sebe zapadalo jako puzzle. Mým poselstvím bylo uzdravovat vztahy mezi lidmi a měla jsem se stát živoucím důkazem víry.  Plány byly velkolepé.

Pod tímto obrazem jsem tak začala jednat a udělovala blízkým různé povely. Vše se změnilo, když ke mně do ložnice vtrhla během spánku záchranka. To bratr prohlídl, že se se mnou něco děje, a zavolal o pomoc, za kterou mu budu do konce života vděčná. Odjeli jsme na psychiatrii do Bohunic.

Příjem probíhal celkem v klidu. Když mě vedli na pokoj, dostala jsem injekci. A pak to na mě přišlo. Měla jsem utkvělou myšlenku, že musím za každou cenu nakojit dceru, jinak se stane něco strašného. Dožadovala jsem se u personálu informace, kde je má dcera. Nikdo mi uspokojivě neodpověděl, a tak jsem chtěla vyrazit na chodbu, ale personál mě zadržel. Byla jsem důraznější, a personál též. Cítila jsem, že se nutně potřebuji dostat k Žofii, ale personál mi bránil. Už jsem křičela a kopala kolem sebe. Seběhlo se na mě pět lidí. V tu chvíli bych byla schopná i zabít, jen abych se setkala se svou dcerou.  Začali mě přivazovat k lůžku. I když jsem se divoce bránila, postupně mi kurtovali nohy a ruce a krk.

Po velkém fyzickém a psychickém vypětí jsem konečně upadla do hlubokého spánku. Většinu následujících dní jsem prospala. Pod vlivem léků se mi postupně zklidňovala mysl. Začala jsem se zapojovat do chodu oddělení. Po rozhovorech s lékaři a ošetřujícím personálem jsem získávala náhled na své onemocněním.

Propukla u mě poporodní psychóza. Hospitalizace pro mě znamenala, že jsem nemohla být se svojí holčičkou a nemohla ji kojit. Nová diagnóza mi přinesla i strach, že budu doživotně užívat léky nebo že u mě psychóza propukne znovu.

Nebylo lehké se s tím srovnat, stále bojuji. Přes překážky mi pomáhá rodina a hlavně manžel. Širokou oporu jsem našla také u svých přátel, kteří ocenili mou otevřenost podělit se o svůj příběh.