Vše začalo v roce 2010. Dodnes nevím, co bylo příčinou mých úzkostně depresivních stavů. Porod začal spontálně, ale pro nepostupující porod a velký plod (4400g) byl ukončen císařských řezem. Jelikož bylo nutno postupovat rychle, byla jsem v celkové narkóze. Probrala jsem se asi 3 hodiny po operaci.

Sama na jednotce intenzivní péče. Sestra z JIP mi podala informace o dítěti, nechtěli jsme znát pohlaví, takže jsem netušila, zda mám chlapce či děvčátko.

Na mobilním telefonu, který mi sestrička podala, byly gratulující SMS se slovy „ten je krásný“. Manžel vše natáčel na kameru. Už tady mi bylo líto, že ho uvidím jako poslední. První kontakt s malým trval asi 5 minut. Sestra z novorozeneckého mi ho položila na prsa s tím, že se možná sám přisaje. Nepřisál.

Řekla, že přijde znova za 2-3 hodinky a pak zkusíme nakojit. Nepřišla. Přišla akorát tato zpráva: malý začal ublinkávat, zjistili mu infekci a podávají mu antibiotika.

K prvnímu „oňufání“ svého drobečka jsem se dostala až druhý den na oddělení šestinedělí, kdy mi ho přivezli pouze na návštěvy. Již to zkrátím. Kojení – katastrofa, až po 4 dnech si všimli, že má malý úzkou uzdičku pod jazykem, nevystrčil tolik jazýček, a proto se nemohl pořádně přisát. Kolik jsem do té doby vybrečela slz, že ho nejsem schopná ani nakojit…..

Když jsme si náš uzlíček odvezli domů, netušila jsem, že to nejhorší teprve přijde.

Za nějakou dobu jsem se cítila velice unavená, nejraději bych ležela pořád jen v posteli. Běžné činnosti mě neskutečně vyčerpávaly, takže pokud to jen malinko šlo, vyhýbala jsem se jim.

Při kontrole v šestinedělí jsem se svěřila svému gynekologovi. Řekl, že by to mohl být ještě dozvuk poporodního blues.

Pediatrička mi pak ještě doporučila nechat si udělat test na funkci štítné žlázy. Zjistila se snížená funkce štítné žlázy, ale endokrinolog mi rovnou řekl, že tyto stavy nemůže způsobovat štítná žláza.

Období, kdy jsem fungovala jen stěží, se ale střídaly s obdobími, kdy jsem prožívala neskutečné štěstí z narození našeho chlapečka, všechno jsem dohnala…vyprala, vyžehlila, dokoupila zásoby, navařila, navštívila příbuzné a známé… prostě vše se mi chvíli dařilo.

A pak, z ničeho nic, jsem zase upadla do stavu, kdy jsem nebyla schopná ničeho, jen s vypětím všech sil jsem se starala o našeho malého. Sama jsem pořádně nejedla, neměla jsem chuť a ani energii si něco přichystat. Ještě, že mi maminka chodila sem tam pomoci: navařit, vyprat a vyžehlit.

V půl roce se dětské lékařce zdálo, že malý málo přibývá, měla jsem začít přikrmovat. Za dva dny se objevila krev ve stolici, následovala hospitalizace, zjištění alergie na kravské mléko a doporučení kojit co nejdéle a být na přísné bezmléčné dietě.

A tak nastalo střídání období, kdy mi bylo dobře a kdy jsem byla schopná jako matka i jako manželka, s obdobími horšími, kdy mi bylo špatně ….horší stavy se bohužel prodlužovaly a doba kdy jsem fungovala normálně byla kratší. Hledala jsem na internetu informace… zda někdo prožívá to samé… co mám dělat, ale nic moc jsem toho nenašla (proto bohudík za tuto organizaci).

Synovi v té době bylo už 8 měsíců, začal lézt a být aktivnější. Mé stavy mne natolik omezovaly, že jsem nestačila jeho tempu a také vařit příkrmy mě zatěžovalo více, než když jsem byla fit.

Navštívila jsem tedy psychiatra, který mi sdělil, že jsou to typické depresivní stavy a jediná pomoc je medikace, která se však neslučuje s kojením. Jelikož jsem chtěla, aby se syn zbavil alergie, rozhodla jsem se nadále kojit a léčbu zatím odložit. Lékař mi také dával naději, že rok po porodu by se mohl stav upravit.

Synovi byl rok, alergie na kravské mléko odezněla a mé stavy nadále trvaly.

Podotýkám, že jsem se za to styděla a kromě nejbližší rodiny nikdo o mých potížích nevěděl. Náhoda tomu dala a jedna má známá se mi svěřila, že užívá antidepresiva a to má o 8 měsíců staršího chlapečka a kojí ho častěji než já. Tak jsem hned požádala o kontakt.

Paní doktorka diagnostikovala můj stav jako úzkostně depresivní stavy a jelikož má bohaté zkušenosti s těhotnými i kojícími, neměla problém vybrat lék, který jsem mohla užívat.

Trvalo dlouhých 5 týdnů než léky zabraly, ale díky za to. Změnil se mi život….

A tady by mohl příběh končit… ale nekončí.

Chtěla jsem vždy dvě děti. S druhým dítětem jsem chtěla počkat, až budu bez léků.

Jenže období kdy jsem fungovala bez, asi dva roky, zase vystřídalo období, kdy jsem si musela nechat léky nasadit. Časem jsem léky zase vysadila. Zase bylo dobře.

Když se mi ale nedařilo otěhotnět, přepadla mě znovu úzkost a musela zase brát léky.

Léky jsem brala celé těhotenství a i šest týdnů po druhém porodu. Opět velký plod (4040g), ale plánováný císař ve spinální anestezii. Miminko jsem chtěla mít u sebe hned od přeložení na oddělení šestinedělí…a měla.

Tentokrát jsem zažívala neskutečné štěstí. Léky jsem vysadila, cítila se dobře a užívala si každý den se svým druhým synem.

Dokonce jsem měla svou teorii: „První dítě mi psychické problémy přineslo, druhé odneslo“.

Ale ke konci roku 2017 jsem opět začala pociťovat únavu. Nejdříve jsem to přisuzovala častému nočnímu kojení. Ale v lednu 2018 jsem si přiznala, že to není jen únava, a že mám opět problém, který sama svou vůli nezvládnu.

Navštívila jsem paní doktorku, nechala si opět nasadit léky, trvalo dlouhých 2,5 měsíce než zabrala správná dávka. ….

Malý má 9 měsíců a já si už zase přes měsíc užívám své mateřství.

Takže nebojte: zase bude líp !!!