Otěhotněla jsem po svatbě, vše probíhalo v klidu, žádné potíže. Nicméně se dcera narodila o tři týdny dříve, v porodnici to probíhalo standardně. Byla jsem tak nějak smířená s tím, že to je hodně bolestivá záležitost, ale o to víc mě překvapilo, co se dělo poté – vážení, měření teploty, nateklá prsa, co všechno je v pořádku a co už není (barva stolice, teplota, počet počůraných plen atd). V nemocnici jsme strávily 6 dní kvůli vysokým hodnotám novorozenecké žloutenky – já už pak manželovi každý večer brečela do telefonu, že už chci domů…

Doma to bylo klidnější, nicméně hodně jsem si brala k srdci věci, do kterých mi ostatní mluvili – látkové pleny (proč v 21. století?), spaní v postýlce, kojení (kojíš často/dlouho). Chtěla jsem všechno dělat správně. Ve třech měsících malé nás doktorka poslala k fyzioterapeutce ohledně velkého zaklánění, řešily se ještě další věci kvůli předčasnému porodu (korigovaný věk), odběry krve, kontroly na kardiologii a ultrazvuky. Každý týden to byl minimálně jeden doktor.  Do toho jsem dodělávala vysokou školu. Na škole mi hodně vyšli vstříc a školu jsem dokončila, když bylo malé necelých šest měsíců.

A tehdy právě nastal zlom. Onemocněla jsem a dva týdny jsem se pořád klepala zimou, ztratila jsem hlas. Myslela jsem, že to je klasické nachlazení, že jsem přetažená. Přetažená jsem byla a tělo začalo stávkovat. Už jsem neměla před sebou žádný blízký cíl a měla jsem být ještě přes dva roky doma. Připadala jsem si strašně k ničemu. Byla jsem odkázaná nějak přežít těch osm a více hodin, co jsem byla doma samotná.

Stůj, co stůj jsem se snažila ten čas vyplnit – pekla jsem domácí chleba, dělala jsem pilates, chodila s dcerou na cvičení. V dětském centru jsem neměla štěstí na lidi a byla jsem na věty „to jste vyrostly“, „už chodíte“, „ty ještě kojíš?“, „dáváš jí kupované kašičky?“, „nemáte barefoot boty?“ alergická. V horším případě tam chodily děti, které zvládaly samy usnout, samy jíst, zkoušely nočník a úspěšné maminky, které se realizovaly každý den víc a víc. Přes den jsem nějakým způsobem fungovala na autopilota a večer jsem vypnula, začala plakat a byla jsem k neutišení. Manžel se mi snažil pomáhat, ale nevěděl jak – nechápal to. Máme přeci zdravé dítě a já mám být ok. Nebyla jsem. Snažila jsem se potkávat hlavně s bezdětnými přáteli, kteří v hlavě neměli jen plenky a dokázali se se mnou bavit i o něčem jiném. Bylo to lepší, ale ta chvilka to celé nemohla spravit. Před Vánoci jsem se dala trochu do kupy, ale bylo to pouze přechodné.

V lednu se deprese prohloubily, nemohla jsem spát. Už jsem se nemohla dočkat slunce a jara. A zjistila jsem, že jsem znovu těhotná. A já si vyčítala, že z toho nemám radost. Tehdy jsem se po nějakých pokusech už se sebou rozhodla něco udělat a dostala se ke své praktické doktorce, která mě hned poslala na ambulanci psychiatrie s diagnózou středně těžká deprese. Protože se dostavilo i nechutenství, byla jsem ráda, že zabraly prášky a spadl ze mě balvan.

Dopadlo to tak, že prášky mám vysazené, narodila se nám druhá dcera, která zcela vyléčila „porodní“ trauma krásným porodem (a celkově je to typické miminko za odměnu, ale to ještě přijde). Nejtěžší pro mě bylo si uvědomit, že to není moje vina – že to je nemoc, se kterou se musí pracovat. Pomohlo mi mít částečný úvazek, být aspoň trošku finančně nezávislá, užívat léky, chodit na terapii a vidět že za den něco zvládnu – konkrétně.

Až po druhém porodu mi došlo, že o sebe musím pečovat a hýčkat se. Že moje tělo je úžasný nástroj, který přivedl na svět dvě děti a je nádherné, i se striemi a kily navíc. Samozřejmě to není vždy růžové a opravdu se těším do práce (to jsem si taky téměř přestala vyčítat). A věty typu „to je pro mě škoda“; „takhle mi to stačí“ a odmítání komplimentů jsou věci, co mě požírají zevnitř.