Co mají všechny deprese světa společné je fakt, že jim zatím nerozumíme v plné šíři. Poporodní deprese je stále zastřena závojem tajemna. Přestože se vyskytuje poměrně často a je jí věnováno mnoho výzkumných prací, nikdo zatím nedokáže říct, jak přesně vzniká a proč. Naše znalost je omezena na rizikové a ochranné faktory...

Jsme přesvědčeni, že jen dokonalé poznání poporodní deprese nás dokáže dovést k porozumění tomu, jak funguje. Většina popisů vychází z pozorování odborníků, kteří však vidí jen útržek bouře, jež se uvnitř ženy odehrává. Pokud ale budeme klouzat po hladině, nikdy oříšek poporodní deprese nerozlouskneme, zkusíme proto jít do hlubin i temnot a přinést pohled zevnitř. Ve skutečnosti totiž existují lidé, kteří vědí přesně, co se v těle při poporodní depresi děje, byť na nevědomé úrovni. A těmi jsou samotné ženy, které ji zažily. Když maminky říkají, že ztrácejí samy sebe, že nejsou schopny nadhledu nebo že nedokážou ovládnout své černé myšlenky a strachy, nejde o důsledek špatné nálady a úzkostlivosti, ale o projev deprese. Je to, jako by vám některé psychické, ale i fyzické funkce vypověděly službu.

Nyní vám tak předkládáme první popis projevů poporodní deprese, který vychází čistě ze zkušenosti samotných žen. Nejedná se o úplný výčet, ale o výběr těch nejčastějších. Přehled budeme i nadále rozšiřovat s tím, jak budeme poporodní depresi hlouběji poznávat.

Zároveň je nutné zdůraznit, že poporodní deprese má vždy svou osobitou podobu a že níže popsané projevy se nemusí nutně objevit vždy. Jde však o přehled těch nejčastějších, případně těch s nejzávažnějšími důsledky. Stejně tak i jejich intenzita bývá u různých maminek různá.

Tohle nejsem já

„Nejsem to já,“ je jedna z nejčastějších vět, které od maminek v depresi slýcháváme. Necítí se samy sebou a prožívané pocity jim nejsou vlastní. Mohou být nebývale negativní, ačkoliv se žena běžně považuje za pozitivně smýšlející. Protože ženy v perinatálním období vstupují do nové životní role a často jde o dramatickou změnu, je snadné sklouznout k myšlence, že jde o jakousi osobnostní krizi. Ano, i ty se samozřejmě u maminek objevují, ale pokud je žena v depresi a mluví o tom, že ztrácí vlastní „já“, jde o něco jiného. Nejsou jí přístupné části, které dohromady tvoří to, jaká je. Vše, co ji táhlo kupředu, najednou není a cítí se ztracená.
Pokud cítíte pokušení vysvětlit mamince v depresi, která ztrácí své „já“, že teď vzniká nové „já“, nedělejte to prosím. „Já“, které vám vykreslí deprese, je mučivé a tíživé, a to poslední, co v danou chvíli chcete, je, aby tohle bylo vaše nové „já“. Na hovory o nové životní roli přijde čas, až se maminka vrátí ke svému původnímu „já“, k čemuž po odeznění deprese vždy dojde. Jen pokud máte přístupné všechny části, které tvoří vaši osobnost, můžete plnohodnotně pracovat na jejím rozvoji a přizpůsobení se novým okolnostem.
Pro úplnost ještě dodáme, že si jste plně vědomi toho, kdo jste, i toho, že vaše ruka je vaše. Jen vaše pocity a často i identita vám nejsou vlastní.

Ztráta schopnosti prožívat pozitivní emoce

Když radíte mamince v depresi, aby se radovala ze zdravého miminka, je to, jako kdybyste dvouletému dítěti na otázku „proč” odpověděli: „Přečti si to v encyklopedii.” Nejde to. Není to možné. V depresi nedokážete prožívat radost. Funkčně. Oblast, která to umí, pro vás není dostupná.
Žena nedokáže prožít radost, a to doslova. I když se jí dějí jen příjemné věci, část mozku, kde se tvoří radost, je vypnutá. Může se cítit jako prázdná schránka. Ženy také často hovoří o tom, jak závidějí ostatním, že se dovedou radovat, protože jim to nejde.
A nejde zdaleka jen o radost, vy nedokážete prožívat žádné pozitivní emoce. Radost, nadšení, vzrušení, úlevu, štěstí. Všechno je vypnuté.

Ztráta schopnosti prožívat lásku

Ačkoliv potíže s navázáním vztahu k miminku jsou poměrně rozšířené a zároveň přechodné, poporodní deprese umí lásku ochromit úplně. Ženy o tomto stavu hovoří jako o „odpojení od dětí“. Nemusí se totiž týkat jen miminka, ale i starších dětí. Svou povahou jde o projev velmi zraňující, protože nedokáží prožívat lásku k někomu, koho ve skutečnosti nesmírně milují.

Silný neklid

Žena se nedokáže uvolnit, cítí silnou tenzi. Nejde jí v klidu sedět, potřebuje chodit nebo se věnovat rutinní činnosti. Na ty složitější totiž nemá kapacitu.
Karen Kleiman, mezinárodně uznávaná odbornice na duševní zdraví matek, říká, že pro poporodní období je typická agitovaná (neklidná) deprese. Přestože jste vyčerpaná, trpíte a je vám na nic, nedokážete odpočívat. Chodíte, uklízíte. Pohodlné posezení v křesílku vám přijde nemožné. Dalo by se říct, že vaše duše nenalézá klidu, což není jediný projev, který připomíná svou podobou popis skutečného pekla.
Podobné chování se objevuje u zvířat v zajetí, pokud žijí v nepodnětných podmínkách. Začnou nervózně chodit sem, tam, sem, tam. Říká se tomu stereotypní chování. A přesně to děláte, když nedokážete najít klid. Sem, tam, sem, tam.

Ponořenost v problémech

„Jsem na tom zacyklená, i když nechci.“ Na depresi může ukazovat neschopnost nadhledu v případě řešení problémů. Žena hovoří o vybraných problémech stále dokola, nedovede se od nich odtrhnout, je v nich ponořená až po uši. Běžné metody vypořádání se s problémem nefungují. Může také hovořit o pocitu „scvrklého a vyčerpaného“ mozku, který se nedovede nad věci povznést. Občas si ženy neschopnost nadhledu neuvědomují, občas ano, ale stejně jim to není nic platné. Vybřednout z těchto nekonečných kruhů nejde, protože oblast mozku, která to umí, je vypnutá.
Neschopnost nadhledu velmi nahrává různým vtíravým a nepříjemným myšlenkám, které ženu pohlcují a často vyvolávají nepříjemné úzkosti nebo strach. Může se ocitnout ve vleku svých myšlenek, kdy nedokáže svým obavám čelit a intenzivně jim přizpůsobuje své chování. Tento křehký stav tak nahrává poporodním úzkostem.
Konkrétní problémy, ve kterých se žena točí, jsou velmi individuální a z vnějšího pohledu mohou vypadat zanedbatelné. Mamince ale způsobují velmi nepříjemné emoce, často i úzkost.

Nekonečný kolotoč černých myšlenek

Člověku v depresi se v hlavě dokola honí negativní myšlenky různého typu – už nikdy nebude dobře, můj problém je neřešitelný, už nedokážu normálně žít. V těžších případech nefunguje žádné odvedení pozornosti. Člověk nezvládá ani sledovat televizi nebo číst, protože nedokáže od svých černých myšlenek odvést pozornost.
Zvenku to může vypadat, že si žena ve svých myšlenkách libuje a svůj stav si sama zhoršuje. Ve skutečnosti se myšlenky zastavit nedají a člověk je v nich potopený, ačkoliv nechce. Přicházejí v pravidelných intervalech navzdory tomu, že o ně vůbec nestojí.

Pocit „za mlhou”

Žena má pocit, že se na svět dívá za sklem, a některé podněty k ní doléhají jakoby z dálky. Tento pocit je zřejmě složen hned z několika změn. Je narušeno binokulární vidění, které vytváří trojrozměrný obraz světa. Zároveň je zpomalené i myšlení.
Pocit mlhy je pro poporodní depresi typický, ženy o ní hovoří často. Vnímáte okolí, jako byste od něj byli odpojeni, jako by život probíhal daleko od vás.
Mlha ale není jen doménou poporodní deprese, vyskytuje se v různých situacích, kdy dochází k vydatnému přesměrování energie v organismu a kdy se musí na mnoha místech šetřit. Určitě jste ji zažili třeba při chřipce nebo v průběhu intenzivní fyzické aktivity. V depresi máte mlhu většinu času.
Řada žen hovoří o období mlhy jako o období, které si vlastně nepamatují.

Obtížné myšlení

Všechny složitější mentální úkony jsou pro ženu náročné až nemožné. Nedokáže přepsat jednoduché číslo, zapamatovat si, co chtěla udělat, o čem mluvila před minutou. Trvá jí, než jí věci dojdou. Počítání, vybavování si informací, propojování a posuzování z různých úhlů pohledu. To všechno je porouchané.
Schopností, které deprese ochromí, je mnoho. Obecně se dá říct, že se jedná o ty, které dohromady propojují jednotlivé prvky do složitějších celků. Je to, jako byste měla v hlavě neviditelné bloky, za které nedokážete pomyslet. Neumíte si zasadit věci do širšího kontextu, propojovat různé informace ani zobecňovat. Naráz zvládnete jen dílčí střípky, ze kterých nikdy nedáte dohromady složitější celek. Pokud vám někdo vysvětluje něco složitějšího, máte pocit, že to nezvládnete celé pobrat.

Silné utrpení

Žena prožívá silné utrpení. Nedokáže říct proč a možná ani jak, ale trpí. Každým okamžikem a každým coulem. Je to jedna z věcí, která činí depresi absolutně nesnesitelnou. Nedokáže vysvětlit ostatním, proč trpí, ale je to utrpení nesmírně bolestivé, přestože se jedná o jinou bolest než např. při zlomenině nohy. A bolí to nepřetržitě. I proto má pocit, že už nevydrží ani minutu, natož dny, týdny, měsíce nebo dokonce roky.
Jde o podobné utrpení, které prožívají mláďata, když nemají poblíž svou matku a hlasitě volají o pomoc. Zatímco mláděti se po návratu matky vyplaví tělu vlastní opioidy a uklidní se, vám od utrpení nepomáhá nic. A stejně jako mládě byste nejradši řvali o pomoc.

Ztráta naděje

„Naděje zanech, kdo mnou ubírá se!“ skví se na pekelné bráně Danteho Božské komedie, a právě taková je deprese. Jestli něco umí spolehlivě, je to právě zastření naděje. Nemáte ji. Nevěříte, že bude zase lépe, že je to vůbec možné. Děsí vás budoucnost, protože máte pocit, že už vám bude pořád zle.
Přestože máte všechny dostupné informace, které jasně ukazují, že vaše výhledy jsou veskrze pozitivní, nedokážete pocit naděje prožívat. Myšlenky, které si kolem toho následně vytvoříte, už jsou vedlejší. Většinou se točí následujícím směrem – léčba nezabere, jsem ojedinělý případ, sice to už třikrát zabralo, ale tentokrát to bude jiné. V hlavě si to pěkně analyzujete a hledáte potenciální důvody, proč by to nemuselo klapnout. A je úplně jedno, jak velký nebo malý optimista ve skutečnosti jste. Teď vidíte černě.
Pokud čte naše řádky maminka, která se právě nachází uprostřed deprese, vězte, že bude líp. I když to nevidíte, nedokážete věřit, doufat, my to VÍME. Naděje je jako vlaštovka, vždy se nakonec věrně vrátí.

Ztráta vztahu sama k sobě

Pokud jste někdy měla sama sebe alespoň malinko ráda, deprese vám tuto lásku sebere. Je vám jedno, jak vypadáte, co máte na sobě. Přijde vám nesmyslné koupit si něco sama pro sebe. Hubnete, ale je vám to jedno.
Připadá vám, že na vás už nezáleží a že bez vás bude všem lépe. A to včetně miminka, partnera i dalších blízkých lidí. Ztrácíte veškerou sebedůvěru bez ohledu na to, jak sebevědomá jste byla předtím. Cítíte se nepatřičně, bezcenně, jako někdo, kdo si nezaslouží nic.

Bolestivá a úporná únava

Žena je nadmíru unavená. Únava je velmi tížívá až paralyzující. Může ji doprovázet bolest hlavy nebo pocit tlaku za očima. Ještě před pár lety by se nám depresivní únava vysvětlovala těžko. V roce 2020 nám všem ale do života vstoupil covid-19, jehož hlavním příznakem je nepříjemná únava, která je té depresivní velmi podobná. Deprese ale umí ještě horší únavu. Bolestivou a neutuchající, která není závislá na tom, kolik hodin jste naspala. Tedy přesněji. Je možné, že souvisí s kvalitou (resp. nekvalitou) vašeho spánku, ale je to úplně jiná únava, než když běžně trpíte nespavostí. Je všeprostupující.

Všechno je těžké

I věci, které žena běžně zvládá levou zadní, jí připadají obtížné a vyčerpávající. Protože zároveň trpí pocitem, že se postarat MUSÍ, a neklidem, snaží se fungovat podle svých představ. Dá jí to ale nesmírně zabrat. Jako by z ní vyprchala všechna životní energie.
Pro každý, byť i drobný, úkon jako byste musela sebrat zbytky všech sil. Vaše tělo z nějakého důvodu ztratí schopnost využívat energii. Jako byste neustále vláčeli na zádech balvan, a přesto musíte zvládnout všechny běžné úkony jako obvykle.

Poruchy spánku

Spánek je výrazně narušen. Žena má potíž usnout, její spánek je nekvalitní a snadno se probudí. V těžších případech se jí nedaří usnout téměř vůbec. Může mít pocit, že se propadá, že se svět zběsile točí nebo že už téměř spí, ale skutečně usnout se jí nedaří. Může se také budit nad ránem, stažená a s pocitem balvanu na hrudi nebo se staženým břichem.
Spánek se také může snadno stát posedlostí, ani se nenadějete a neřešíte nic jiného. Bojíte se chodit spát, bojíte se cokoliv plánovat (co když se nevyspíte?), každé drobné narušení vás děsí. Máte pocit, že se už nikdy nevyspíte, a je vám úzko z každé maličkosti, která vám spánek připomíná.

Nechutenství

Přestože psychické potíže mohou být doprovázeny i nadměrnou potřebou jíst, závažnější deprese se zpravidla projevují nechutenstvím a odporem k jídlu. Maminka se musí do jídla nutit a i přes pravidelnou stravu rychle hubne.

Špatná orientace v prostoru

Žena může být doslova ztracená v prostoru, jen obtížně se orientuje v obchodě nebo ve složitěji členěných budovách. Problémy jí může dělat třeba skládání puzzle. Nedovede si totiž v hlavě pospojovat jednotlivé části. To, co se zdá samozřejmé, je ve skutečnosti poměrně složitý výpočet, který mozek při orientaci v prostoru provádí. A v depresi je ochromena schopnost propojit jednotlivé navigační body.

Myšlenky na únik

Deprese je nesmírně bolestivá, přestože jde o jiný typ bolesti než tu všeobecně známou. Velmi záhy proto žena začne přemýšlet, jak se jí zbavit. Protože trpí jako pes, může mít pocit, že jediným vysvobozením je odchod. Od rodiny i ze života. Že jen tak se trýznivých pocitů zbaví (opravdu to jde i jinak!). Připadá jí, že bez ní bude všem líp.
Maminky, které zvažují v depresi adopci nebo odchod od rodiny, nejsou žádnou výjimkou. Nemůžeme jim to mít za zlé, protože prožívají velké utrpení. A když jste zoufalí, chytáte se každého stébla, které by mohlo znamenat cestu ven. A protože trýzeň zpravidla přichází na svět spolu s miminkem, snadno sklouznete k myšlence, že bez něj by vám bylo líp. Nebylo, ale tonoucí se stébla chytá. Vždy, když jsou podobné myšlenky součástí deprese, ustoupí, jakmile se depresi podaří podchytit.
Maminky si často podobné myšlenky zpětně vyčítají, proto si neodpustíme malé uklidnění. Myšlenky, které máte v depresi, nevypovídají nic o tom, jaká jste. Přestože jsou lidé v běžném stavu jedineční tím, jak dokážou své myšlenky usměrňovat, v depresi tuto schopnost ztratíte. Vaše myšlenky jsou formovány utrpením a zoufale nekonečnou snahou se ho zbavit. Není divu, že pomýšlíte na únik.

Myšlenky na konec

Deprese umí navodit tak silné utrpení, že i představa smrti může být v porovnání s ním lákavá. I když ve skutečnosti žena lpí na životě a na odchod ze života doposud nepomyslela, deprese ji k podobným myšlenkám strhne snadno. To, že si připadá bezcenná, celou věc ještě zhoršuje.
O sebevražedných myšlenkách hovoří maminky, které prožily poporodní depresi, často. Z mnoha příběhů je zjevné, že hranice mezi životem a smrtí je v depresi opravdu tenká a že v řadě případů dělily maminku od nezvratného činu jen poslední krůčky.
Když jste uvnitř deprese, máte pocit, že už z ní nikdy nevyjdete ven. A cokoliv je pro vás lepší než věčný život v pekle. Je proto klíčové podržet člověka v depresi a ukázat mu, že cesta ven existuje. Za každou cenu, protože jinak pro něj život ztrácí smysl. A věta „bude líp“ je nejen profesionální, ale dokonce nutná.
Ať už je vaše utrpení sebesilnější a temnota kolem vás se zdá neprostupná, vězte, že jde o přechodné období, na které jednou vzpomenete s lehkostí. Poporodní deprese je dobře léčitelná a vyhlídky maminek jsou veskrze pozitivní. Jen v Úsměvu mámy působí desítky žen, které kdysi světlo také neviděly, a dnes jím svítí dalším maminkám.

________________

Text zpracovala na základě osobních zkušeností i 10leté praxe v oboru duševního zdraví maminek Veronika Kubrichtová. Jde o úryvky z připravované publikace „Ke kořenům poporodní deprese“.
Text je autorským dílem organizace Úsměv mámy, z.s. a podléhá ochraně podle autorského zákona. Text je možné citovat za účelem šíření osvěty o problematice poporodní deprese, vždy s odkazem na autora.