Začala bych tím, že s manželem jsme se o miminko dlouho snažili. Dvě čárky na těhotenském testu bylo velké požehnání a radost, kterou jsme už snad ani nečekali. Celé těhotenství jsem měla nádherné, nebylo mi špatně, vypadala jsem dobře, do posledního dne jsem běhala po venku a překypovala energií. Porod byl také pěkný, bez velkých komplikací…

Malý přišel na tenhle svět, my jsme propluli oddělením šestinedělí, kde byli všichni také bezvadní, nešlo nám jen trochu kojení, ale to se prý doma rozchodí, protože malej má náběh na žloutenku. Vše zalité sluncem. 

Přišli jsme domů a najednou bylo vše naruby. Náš pes na malého špatně reagoval, takže jsme ho museli odvézt k rodičům, syn začal hodně brečet a mně začal kolotoč. Najednou nebylo nic jako dřív. Všichni byli nadšeni z malého a neustále mi říkali, jak musím být strašně šťastná. Ty bláho a já nebyla. Najednou jsem byla máma, nebyla jsem partnerka jako dřív pro svého muže, byla jsem uzlíček s hormony na horské dráze… Ta změna v tu mámu byla strašně rychlá a ty nároky na mě strašně vysoké. Aspoň tak jsem to cítila. Jsem hodně sensitivní, tak jsem čekala, že porod a následné držení dítěte v náručí bude to nejvíc, co jsem doposud zažila. A ono ne. Neměli jsme doma milovaného psa, ale místo něj neznámou bytost. Věděla jsem, že ten malý uzlíček mám ráda, ale nebyly to emoce, které mi mé okolí neustále podsouvalo. A to byla první vlaštovka mého stavu. Začala jsem o sobě pochybovat. Situaci nepomohlo to, že syn nebrečel, protože měl prdy, ale proto, že byl hladový. Musela jsem začít přikrmovat umělým mlékem. Abych si ho neodstavila, tak jsem vše dělala přes stříkačku, do toho jsem vždy i odsávala své mléko a z kojení se stalo strašně martyrium. Můj svět začal mít víc starostí než radostí. Bála jsem se komukoliv cokoliv říci. To, že nemám ráda syna tak, jak si okolí myslí, že ho ráda mám? Kladla jsem si dokola otázku, co je špatně, že své dítě nemiluji, když všechny matky na Instagramu, které porodily stejně, dávají fotky, u kterých píšou, jak je to nehynoucí láska atd. 

Trápila jsem se čím dál tím víc. 

Až jednou večer jsem to vybalila na svého muže. Zůstal na mě koukat a já se zhroutila. Pevně mě objal, ale nevěděl, jak mi pomoci. Opakování, že to bude dobré k ničemu nevedlo. Věděla jsem, že na tom musím zapracovat sama. Začala jsem hledat články o poporodních depresích a různé organizace, které by mi mohly na dálku pomoci.

Postupně jsem zjišťovala, že v tom nejsem sama a to co se mi děje, se stává často, jen se o tom moc nemluví. Místo masáže v podobě chození na předporodní kurzy by se mělo probírat to, co není přirozené jako porod, ale co dělat v šestinedělí, jak se srovnat s rolí matky atd.

Nakonec jsem se odhodlala napsat email vám. Byl krátký, ale výstižný. Přišla mi ve tři ráno naprosto obsáhlá odpověď na mé trable, v které jsem se našla. Takové ujištění, že jsem dobrá máma, i když nemám vše na prvou. Slyšet, že to někdo taky prožil a mluví z vlastní zkušenosti, bylo jak pohlazení po duši. Spadl mi kámen ze srdce. Četla jsem si email stále dokola. Druhý den měl syn zase brečavý večer a já už nevěděla, co s ním. Vzala jsem si ho k sobě do postele, nabídla mu prso, přitiskla si ho k sobě a oba jsme usnuli. Probudili jsme se jako noví, oba. Ze mě spadla nervozita a pochybnosti, ba co víc. Najednou tam byla ta hormonální exploze v podobě zamilovanosti. Až když se ke mně ten uzlíček přitulil a usnuli jsme tělo na tělo. A syn najednou začal pořádně jíst a už nepotřeboval dokrmovat.

Zamyslela jsem se nad sebou a zjistila jsem, že s žádným chlapem jsem nezažila lásku na první pohled, tak holt ani s tím mým malým. K zamilovanosti a lásce jako trám, jsme se museli propracovat. A myslím, že je to normální. Proto, maminky, nebuďte smutné, pokud ten ohňostroj nebudete mít hned. Slibuji, on jednou přijde!