S poporodní depresí jsem se setkala poprvé v roce 2014, narodil se mi úžasný, plánovaný syn. Těhotenství jsem měla nekomplikované, cítila jsem se dobře. Žádné extrémní stresy jsem nezažívala. Porod proběhl spontánně, byl dlouhý a ztratila jsem větší množství krve. S tím byla spojená obrovská únava. Porodila jsem večer, syna si nechaly přes noc sestřičky, protože jsem byla vyčerpaná. Zpětně bych volila jinou porodnici, abych mohla být s rodinným příslušníkem na oddělení šestinedělí a nedošlo k našemu rozdělení.

    Psychicky špatně jsem se začala cítit už ke konci pobytu v porodnici. Byli jsme tam celkem 5 dní, syn měl novorozeneckou žloutenku a lékaři uvažovali, že si nás tam nechají ještě déle, což mě obrovsky vyděsilo a přidala se panika. Syn začal být plačtivý a pomalu se prohlubovaly mé problémy.

    Doma jsem ještě pár dnů fungovala celkem normálně. Přijímali jsme návštěvy z nejbližší rodiny. Já se tím ještě víc vyčerpávala, ale nechtěla jsem si připustit, že bych něco nezvládla, že je přeci vše v pořádku… Bojovala jsem s kojením, malého přikrmovala už od porodnice a odsávala mléko. Krmila jsem z lahvičky, protože nám kojení nešlo. Začala jsem se točit v šíleném kolotoči, kdy jsem nebyla schopná být v klidu, natož když přišla noc… Sama v tichu, jen s miminkem, manžel spal. Panika a negativní myšlenky mě pohlcovaly. Mamka k nám několikrát musela v noci přijet, abych se uklidnila a pomohla mi se synem, který se „jako zázrakem“ u babičky vždy uklidnil. Byla jsem roztěkaná, neklidná, vnitřně se třásla a dělala spoustu věcí zmateně. Jednou jsem zapnula špatný hořák na varné desce a roztavila plastový sterilizátor lahviček, z kuchyně se valil kouř a zápach. Manžel byl naštěstí doma. To už jsem šílela, že jsem všechny málem zabila. Myslím, že tímto zážitkem jsem si uvědomila, že je se mnou něco opravdu špatně. Další problém byl, že jsem nemohla být doma sama, hrozně mě to stresovalo. Živě si ještě nyní vybavuji okamžik, kdy jsem se mamce svěřila a připustila si naplno, co se děje. Při tom jsem hystericky brečela, byla celá v napětí a nemohla popadnout dech. Mamka to začala hned řešit a obvolávat psychiatry v okolí. Jedna paní doktorka to vyhodnotila jako vážné a naštěstí mě hned druhý den vzala. Když mamka mou situaci telefonicky konzultovala s lékaři, dostala informace, že bych měla okamžitě ukončit kojení, což jsem nesla velmi špatně. I přes to, že jsem tou dobou převážně jen odsávala. Nejtěžší byl pocit, že musím přestat. Ležela jsem na posteli, byla nepřítomná a cítila se zlomeně.

Mamka se k nám na nějaký čas přestěhovala, protože jsem to vůbec nezvládala. O syna se starala, v noci k němu vstávala a já byla jako v mlze. Dodnes mám toto období ve vzpomínkách převážně zamlžené. Špatně jsem nesla svou neschopnost, že jsem celou rodinu poznamenala, rozdělila a všem zkomplikovala život. Kolikrát jsem jen ležela, koukala do stropu a byla úplně vypnutá. Napadaly mě myšlenky, že se o syna nepostarám, že se zblázním a bude ho vychovávat mamka. Ona se mnou byla maximum času, manžel chodil do práce. Hlavou se mi také honily pocity, že mi vadí o syna pečovat, i když jsem ho bezmezně milovala. Nechápala jsem to. Většina myšlenek, co se mi vkrádaly do mysli, byla sebedestruktivního rázu, např.: “Rozmlať si hlavu o zeď…co by se stalo, kdybys skočila z balkónu…”Jako by na mě mluvil nějaký vnitřní hlas, který mě chtěl ničit. Nechtěla jsem takhle žít, i když jsem si uvědomovala, že mám vše.

    Léky naštěstí zabíraly rychle, takže jsem se brzy začala cítit psychicky líp. Únava a slabost spojená s anémií byla na delší dobu. Na psychické problémy jsem zkoušela z počátku i alternativní cesty, ale nic úplně nepomohlo, jen antidepresiva. První malá úleva přišla cca po 10 dnech užívání léků Pomalu jsem se začínala starat o syna, být doma sama, maximálně si užívat společný život a dostudovala jsem VŠ. Léky jsem po dohodě s psychiatričkou začala přibližně po roce a půl postupně vysazovat. Bylo mi dobře. Celá rodina se vrátila do normálu, až do období po mém druhém porodu v roce 2018…

    Po předchozí zkušenosti jsem se na tuto možnost připravovala, ale věřila jsem, že to už bude určitě v pořádku – uplynuly 4 roky, já se změnila, přípravu na kojení jsem řešila také už v těhotenství. Syn byl plánovaný a moc jsem se na něj těšila. Vybrala jsem si jinou ošetřující gynekoložku, která byla poté i u porodu. I jinou porodnici. Porod byl rychlý, přirozený a v příjemném moderním prostředí.

    Kojení mi připadalo krásné, nechápala jsem, jak mi to dříve mohlo připadat divné, péči o syna jsem zvládala také úplně v klidu. Až do třetího dne po porodu. Přišel propad v náladě, plačtivost, nepříjemný spánek. Kojení mi  najednou začalo neskutečně vadit, psychicky.  V porodnici jsem své obavy o propukající poporodní depresi sdělila při vizitě, ale nabízenou pomoc psychologa jsem nevyužila, vnitřně jsem si to nechtěla plně připustit. Bála jsem se, že zase zažiju to, co před lety. Rodině jsem se také svěřila. Změna nálady byla viditelná.

    Doma to začalo být jen horší. S kojením jsem po svém vlastním uvážení přestala a to mi ulevilo, avšak plně tento krok mou depresivní náladu nevyřešil. Začala jsem mít opět problém být sama doma, vše mě stresovalo. Přidaly se obrovské úzkosti. Nebyla jsem schopná jít ven. Kolikrát jsme byli připravení u dveří a já to stopla, brečela jsem , že to nezvládnu. Vyčítala jsem si, že jsem staršímu synovi zkazila život – že jsme mu pořídili sourozence, že už na něj nikdy nebudu mít čas. Když mi bylo hodně špatně, celé dny jsem brečela. Nejedla jsem. Měla jsem průjmy, zhubla jsem…  Dokázala jsem být v relativním klidu jen, když se mnou doma byla mamka nebo manžel. Vyhledala jsem proto rychle pomoc psychiatra a začala jsem znovu brát antidepresiva. I když jsem byla poučená svou předchozí zkušeností, bylo to opět peklo. Peklo pro celou rodinu…Své myšlenky jsem dokázala lépe ovládat, vysvětlit si je, poslat je pryč, ale bylo těžké se ovládnout, přemohlo mě to.

    Trvalo to v obou případech několik měsíců. Na léky jsem reagovala dobře a rychle. Ulevilo se mi z nejhoršího poměrně brzy. Oba syny miluji od prvního pohledu, doteku, ale když se mi přitížilo, přišly pocity, proč jsem si je pořizovala, že to nezvládnu. U druhého syna navíc s obrovskými výčitkami vůči staršímu synovi. Okolí mě mohlo stokrát povzbuzovat, že se vše srovná, ale nešlo se ovládnout. Sama se sebou jsem sváděla obrovský boj. Mysl si dělala, co se jí zachtělo. U druhého syna jsem dostala k antidepresivům i léky na potlačení úzkostných projevů, které jsem občas musela užít, protože jsem nemohla pořádně dýchat a celá se vnitřně třásla, nedokázala jsem vnímat okolí a uklidnit se. Nesnesla jsem hluk, dětský pláč.

    Nyní se cítím převážně dobře, propady a úzkosti se někdy vracejí, ale jak čas plyne, je to více a více ojedinělé. Své syny obrovsky miluji a vím, že tyto nesnadné začátky mé pouto k nim ještě více prohloubily a jsem nepopsatelně vděčná za vše, co mám. Za svou rodinu, která mi byla a je maximální oporou.
    Co se týká Úsměvu mámy, našla jsem informace na internetu už krátce po porodu, ale neměla jsem sílu na kontakt, podpůrnou skupinku bych také nezvládla. Představa, že jedu metrem a budu někde s lidmi, které neznám, mě děsila. Dozrála jsem k tomu až po 8 měsících a jsem šťastná, protože je to úžasná pomoc, ženy jsou na stejné vlně a cítím velkou podporu.