Měla jsem skvělé zázemí, byla jsem šťastně zasnoubená  a všichni jsme se na plánované první miminko těšili.  To jenom na úvod, abyste věděli, že to může potkat opravdu každou z nás.  Měla jsem vše naplánované, jak skvěle zvládnu  porod, koupila si aniball s plánem poctivě trénovat a dlouhé kojení byla priorita. JENŽE…

Měsíc před  termínem mi doktorka oznámila, že i když byl malý celou dobu v bříšku dobře, tak se najednou otočil koncem pánevním, a že pokud se neotočí, tak bude nejlepší císař.  To byla pro mne naprosto nová informace, se kterou jsem vůbec nepočítala.  Všechny v rodině rodily přirozeně a já si nepřipustila nic jiného.  Snažila jsem se tedy dělat cviky a všechny babské rady pro otočení  miminka, ale každá kontrola dopadla stejně. Měla jsem ještě možnost manuálního otočení, na něj jsem ale neměla odvahu a říkala jsem si, že miminko samo ví nejlépe, proč se tak otočilo, že k tomu asi mělo důvod, a že to tak má zkrátka být, čili ani rodit koncem pánevním  jsem nechtěla. 

Došlo tedy na plánovaný císařský řez a já byla den před zákrokem až podezřele  klidná. Přišla jsem si jako na táboře a na to, že mám chorobný strach z jehel a bílých plášťů obecně, jsem s velkým překvapením sledovala jak dobře všechny úkony zvládám. Na sále to šlo také dobře, byl u mne manžel a byl mi velkou oporou.  Pak už to šlo ale rychle z kopce.  První bolesti, první vstávání, kdy jsem přestala dýchat, ale sestřičky to nechalo klidné a dál mě dusily v ledové sprše, načež starší  seřvala tu mladší, že nemusí být až tak ledová. První kojení, se kterým jsem měla veliké problémy- kdyby se o mne postarala kvalitní laktační poradkyně, tak by určitě nebyly. Už v porodnici  jsem byla zmatená z přístupu personálu. Platila jsem si nadstandard, ale cítila jsem se tam nesvá…

Každý říkal něco jiného, tuna informací, které jsem se snažila vstřebat a už tam jsem začala nespat. Po 4 dnech nás pustili domů a jediná dětská  lékařka se zeptala mého muže, jestli to zvládneme – poslední noc už jsem měla u sebe muže i přes noc, protože jsem měla pocit, že potřebuji oporu a i on byl z chodu a přístupu oddělení značně vykolejený, takže si nemyslím, že bych to vnímala nějak přehnaně. 

Měli jsme jet domů a mne se zmocnila  euforie, že konečně to bude podle mě, už žádné zdlouhavé vážení před krmením a po krmení. Věřila jsem, že ve svém prostředí  se budu cítit dobře a vše se srovná.  Nebylo tomu tak. Už od prvního dne doma jsem prakticky nespala. Problémy s kojením a mé odhodlání je zažehnat, tomu značně přispěly. Hned první dny doma si rodina i manžel začali všímat, že jsem jiná.  Měla jsem radost, povídala a povídala a prakticky stále skákala všem do řeči.  Blízcí to přičítali euforii z miminka. Manžel mi často říkal, že mám úplně malinké zorničky, ať je noc nebo den, vypadala jsem jako na „éčku „, stále v pohotovosti  a jakmile na mě šla únava, tak jsem si pustila 5 dílů Sexu ve městě, hned za ním šlo dalších 5 dílů Přátel a pak až do rána Dva a půl chlapa.  Můj noční program jsem už znala nazpaměť a vždy jsem se těšila, až vyjde slunce, protože to bylo přece jen pohodlnější za dne.

Měla jsem pocit, že se nestíhám  ani osprchovat a vše jsem si musela psát na papírky. Kdy malý jedl, kdy má jíst příště, kdy jsem šla odsávat, jak dlouho to trvalo, kdy jsem šla na WC….psala jsem si úplně všechno, protože má hlava to nedokázala normálně lehce zpracovat. Skoro jsem nejedla, ale zato jsem hodně pila.  Můj manžel mne jednou pozoroval a vypila jsem denně i 20 litrů.  Promiňte ledviny…

Manžel se začal bát o můj stav víc a víc a zakazoval mi tolik pít, že to není normální, to mne popuzovalo, protože jsem kvůli vysokému zavodnění těla měla velikou potřebu pít. Trápily  mne návaly  horka a následné zimnice, které se střídaly nepřetržitě cca po 15 minutách, a i proto se mi špatně spalo. Zlom přišel v den, kdy k nám domů přišla na kontrolu  pediatrička zkontrolovat malého.  Okamžitě si všimla, že je něco v nepořádku a opatrně se mě zeptala zda bych svolila k tomu, ihned navštívit s manželem psychiatrickou ambulanci.  K jejímu údivu jsem nadšeně přikývla  a chystala se vyrazit.

Zde mě a manžela vyslechli, předepsali prášky na spaní a uklidnění a za dva dny další kontrola.  Tam už šli se mnou rodiče a píchli mi injekce na další uklidnění a spánek, který jsem nutně potřebovala, ačkoliv jsem o něm nechtěla ani slyšet. Začala jsem mít touhu dělat vše! Cítila jsem se jako superman, který zvládne všechno. Trvala jsem na tom, že budu pokračovat ve vysoké škole, chtěla chodit s malým na přednášky, měla jsem pocit, že doslova spasím svět a že vím všechno nejlépe. Měla jsem v plánu zakládat organizace, psát knihy, brožury, cítila jsem se být výjimečná a měla jsem pocit, že znám na všechny otázky světa odpověď. Mé vnímání sebe samé a světa kolem mne se ocitlo v jiné dimenzi.  Vnímala jsem, jak mi dýchá pokožka, nepopsatelné extatické stavy…přirovnala bych to k nějakému transu, který se dá jen těžko nastínit.

Věřila jsem, že budu slavná a zabezpečím  tím celou rodinu, že přeci s tím, co mám teď v hlavě to ani nejde jinak, že to je jasná věc. Má touha byla i v tom, mít vše co jsem nemohla v těhotenství hned. Hned jsem si dala piercing zpět do pupíku, ačkoli každá žena, která má trochu soudnosti, by to neudělala. Utrácela jsem peníze…hodně peněz. Během dvou až tří týdnů  jsem byla schopna utratit okolo 70 000,-  A za co ? Chtěla jsem mít doma celou lékárničku pro malého, kdyby někdy něco. Dále diktafon na zachycení mých myšlenek a také do školy na přednášky, dvoje rifle, tři nové obaly na mobil- protože jsem je prostě musela mít, náušnice, piercingy… a když se mě někdo pokusil zastavit, tak mne to strašně rozrušilo…

Rodina se ptala, co se mnou mají dělat a na psychiatrii jim řekli, že mi nemohou odporovat, že mám klasické příznaky hypomanie, že to sami nemohou zvládnout, a že rezervují místo v psychiatrické léčebně na příští týden pro další 3 měsíce. Hypomanie se často projevuje jako doprovodný stav a může mít vážné následky. Mezi příznaky patří přehnané sebevědomí, euforie, nespavost, potřeba utrácet, někteří lidé uzavírají půjčky aj., navazování  kontraktů s lidmi. Může se stát, že lidé mohou navštěvovat  i veřejné domy a touží po nových vztazích. To ale nebyl můj případ a buďto se tedy půjdu léčit  dobrovolně nebo násilím se svolením  rodiny.  Když jsem se to dozvěděla, tak jsem jen řekla, že pokud mne nechají zavřít, tak jim to v životě neodpustím.  Tehdy se mne nejvíce zastal můj táta, za což mu budu dosmrti vděčná.  Řekl, že mne nikde zavírat nebudou a že mne zvládnou sami.  Doktoři a ostatní vůči tomu byli dost skeptičtí, ale bylo rozhodnuto. Pod nátlakem všech mne donutili zastavit laktaci, což jsem nesla velmi těžce. Přestěhovali jsme se se všemi věcmi k rodičům  na barák, protože jeden člověk to s takovou  osobou sám nezvládne.  Musíte být tým a mít opravdu ve všech oporu. Byl to očistec pro celou naši rodinu a pro naše novopečené  manželství  jakbysmet. Není to rozhodně  lehké a je k tomu třeba mnoho úsilí.  I když manžel ani jednou nepochyboval  a chtěl to celé zvládnout, za což ho nesmírně obdivuji.  Sblížilo nás to, ale je to velmi čerstvá rána, o které  se doteď moc nechtějí  bavit.

Ale mluvit o tom je potřeba.  Je strašně těžké rozeznat symptomy a nastolit tu správnou pomoc ve správný  čas.
Nyní je stav takový, že jsem na AD , které se teď chystám postupně snižovat a jsme rodina, kterou to neskutečně posílilo a upevnilo. Milujeme se a budeme se určitě časem snažit o druhé miminko. To největší peklo trvalo do konce šestinedělí, ale opravdu dobře jsem se cítila až tak za 4 měsíce, né-li později.  Je to dlouhá cesta, ale dá se překonat a šťastně  žít!

Takže rady na závěr?
Nebojte se o své pocity podělit. Poporodní  deprese i laktační  psychóza  mají mnoho příznaků  a mnoho doprovodných jevů,  o kterých se málo debatuje a každá žena může zažít  zcela jiný průběh.  Každá z nás je jedinečná a proto se v této fázi života tak s námi také musí nakládat.
Vše je o komunikaci, naslouchejte si, i hodiny v tomto stavu hrají roli, obraťte se na pomoc a mluvte o svých pocitech.  
Cítíme se být normální a v pořádku, jen se naráz ocitneme v tunelu, nikde nevidíme žádné  světlo a marně hledáme cestu ven.  Je třeba pomáhat ženám, které ztratily světlo a vidí jen tmu. Pro každého ta jeho cesta za světlem existuje, jen je někdy obtížné ji najít ve správný čas.