Moje cesta za mateřstvím byla provázena doslova duněním biologických hodin. Ne snad, že bych ho nějak extrémně odkládala, alespoň ne na dnešní poměry, ale vhodné podmínky prostě nenastaly hned. Samotná snaha o početí také neprobíhala zrovna dvakrát hladce, takže v okamžiku, kdy jsem konečně otěhotněla, mě sice zaplavil pocit štěstí, ale ten byl brzy vystřídán pocity poněkud odlišnými.

Zmocnil se mě totiž strach, který postupně narůstal. Nechtěla jsem o svůj požehnaný stav za žádnou cenu přijít a nedokázala jsem se postavit nepříjemným myšlenkám, které se mi tu a tam vkrádaly do hlavy. Toužila jsem mít pod kontrolou veškeré okolnosti a asi nemusím zdůrazňovat, že to prostě nejde. A jak to vypadalo konkrétně?

No nejdřív celkem nevinně, prostě jsem neustále studovala, co těhotné mohou a nemohou. Je opravdu s podivem, kolik nesmyslným informací se můžeme dočíst na některých stránkách i v některých časopisech. Racionální uvažování však u mě tehdy ustupovalo do pozadí, takže jsem se preventivně řídila všemi radami. Člověk by řekl, že jsem pak měla konečně klid, ovšem tak to bohužel v reálu nefunguje. Jakmile se nějaké své obavě podřídíte, mysl to bere jako signál k vytvoření další. A ty byly čím dál víc absurdní, čehož jsem si byla plně vědoma, ale přesto jsem se jich nebyla schopná zbavit.

Už tehdy se ve mně rozsvítila červená kontrolka a rozhodla jsem se vyhledat pomoc psycholožky. Možná tomu nikdo neuvěří, ale já jsem sice vždycky byla poněkud labilní, ale rozhodně ne přehnaně úzkostlivá a bojácná. Nové pocity mě tak celkem vyděsily.

Návštěvy psycholožky byly fajn, naučila mě každý den meditovat a i když už to dnes nepraktikuji, rozhodně by mi to neuškodilo. Jak jsem byla víc těhotná, držela jsem se doma a k psycholožce jsem už nejezdila. Tehdy jsem si naivně myslela, že porodem to skončí a já se dám dohromady. Jako prvorodička jsem měla trochu scestnou představu mateřství.

Když to vezmu stručně, můj porod probíhal katastrofálně. Ani první chvíle po porodu nevypadaly zrovna ukázkově, takže začátek mého skutečného mateřství byl chabý. Připadalo mi hloupé připravovat si nějaký porodní plán, ale kdybych to někdy mohla zopakovat, asi bych si ho po svých zkušenostech nachystala.

Už v porodnici mě přepadly další nepříjemné a nezvyklé pocity. Nedokázala jsem být vůbec sama a úplně mě zapomněl přepadnout pocit neskonalého štěstí, na který jsem měla zcela jistě plné právo. Doma nebylo o moc lépe, moje nová role byla pěkná dřina, ale dalo se to zvládnout. Chvíli mi trvalo, než jsem se své mateřské role zhostila se vším všudy, ale jakmile mě zaplavila mateřská láska v plné síle, začalo jít opět do tuhého.

Vrátil se totiž můj starý známý strach a postupně mě zcela zachvátil. Podstatou veškerých mých nepříjemných pocitů byla obava, že udělám něco, čím ohrozím své dítě. Úplně nejvíc mě děsily různé nemoci a to i ty zcela nejnepravděpodobnější. A opět to fungovalo stejně – čím víc jsem se svým strachům poddávala, tím to bylo horší a přicházely další a další. A pak už jsem pro změnu nebyla schopná fungovat já.

Trvalo mi asi 2 měsíce, než jsem se odhodlala někam jít. Možná to zní jako krátká doba, ale pro mě to tehdy bylo jako roky. Každý den jsem doslova protrpěla a připadalo mi, že už nikdy nebude dobře. A to i přesto, že objektivně vzato jsem prožívala své nejhezčí životní období. A proč jsem pomoc odkládala? Jednak není úplně jednoduché si přiznat, že nejste v pořádku. Také jsem byla přesvědčená, že mi jako kojící matce není pomoci (což mimochodem není pravda). A kojit jsem za žádnou cenu přestat nechtěla, protože jsem byla toho názoru, že je pro dítě zásadní. Až později mi došlo, že zásadní je pro dítě především jeho matka. A když je navíc v psychické pohodě, je to k nezaplacení.

Ani hledání té správné pomoci nebylo úplně jednoduché, a přestože se nakonec zapojila i širší rodina, trvalo to nějakou dobu. Jakmile jsem začala brát léky, cítila jsem ještě mnohem hůř, ale to se po nějaké době zlomilo a pak už bylo jenom lépe. Ve svých nejhorších chvilkách jsem odmítala sama vycházet z domu i být o samotě se svým potomkem. Na všechny činnosti jsem si tak musela opět zvykat, ale šlo to celkem rychle. Pro lepší představu – po nějakých 3 měsících už jsem začínala i pracovat a na to jsem přece jen potřebovala být fit. V té době už jsem si naplno vychutnávala štěstí, kterého se mi dostalo. Rozhodnutí vyhledat pomoc stálo bezpochyby za to.

A jak to vnímám dnes? Vlastně nedokážu říct, zda bych si přála, aby to bylo jinak. Tento prožitek mě sice na nějakou dobu totálně vyřadil z provozu, ale v mnoha věcech mi otevřel oči a donutilo mě to přehodnotit priority. Pravda je, že si někdy říkám, jaké by to asi bylo být matkou bez potíží. Už jen proto, že jsem vždycky chtěla víc dětí. Na druhou stranu vím, že mě narození syna maximálně naplnilo a pokud by se mi podařilo mít ještě další dítě, bude to prostě bonus navíc. A hlavně vím, že všechno to nepříjemné stálo za to, protože dítě vám to tisíckrát vrátí.

V.

Foto: ikbenivo/Freeimages.com