Začala bych tím, že s manželem jsme se o miminko dlouho snažili. Dvě čárky na těhotenském testu bylo velké požehnání a radost, kterou jsme už snad ani nečekali. Celé těhotenství jsem měla nádherné, nebylo mi špatně, vypadala jsem dobře, do posledního dne jsem běhala po venku a překypovala energií. Porod byl také pěkný, bez velkých komplikací…

Na příchod malé jsem se dlouho těšila a připravovala. Nakoupila knížky, spoustu věcí na malou, téměř vše bylo v mé režii. No a Jak to všechno začalo? První tři měsíce byly těžké, protože malá hodně plakala (prdíky, reflux, moc mléka, které nezvládla správně pít, no a k tomu pláč za veškeré nové vjemy nebo zážitky – Viki je velmi citlivá a vnímavá)…

Nevím, jak svůj příběh začít. Možná tím, že se můj příběh odehrával tehdy, kdy můj syn měl tři měsíce. Všechno to začalo tím, že můj synek často plakal. Mysleli jsme si, že ho bolí bříško a tak jsme zkoušeli různé rady, jako je masáž bříška, masáž chodidla, pití fenyklového čaje. Teď už víme, že pláč byl kvůli tomu, že měl hlad. Já jsem v tu dobu ještě kojila a nedokázala jsem si připustit, že mám málo mléka. Kojila jsem ho někdy až půl hodiny…

Otěhotněla jsem po svatbě, vše probíhalo v klidu, žádné potíže. Nicméně se dcera narodila o tři týdny dříve, v porodnici to probíhalo standardně. Byla jsem tak nějak smířená s tím, že to je hodně bolestivá záležitost, ale o to víc mě překvapilo, co se dělo poté – vážení, měření teploty, nateklá prsa, co všechno je v pořádku a co už není (barva stolice, teplota, počet počůraných plen atd). V nemocnici jsme strávily 6 dní kvůli vysokým hodnotám novorozenecké žloutenky – já už pak manželovi každý večer brečela do telefonu, že už chci domů…

Můj příběh se odehrál před dvěma lety, jsem tedy mámou dvouletého syna. Těhotenství jsem měla naprosto bezproblémové a pohodové, žila jsem celkem kulturně, mohla vyjít kdejaký kopec, chodila plavat, na jógu, žádné psychické potíže, ani obavy z porodu se mě netýkaly. S manželem jsme se připravovali na miminko, zařizovali věci pro něj. Představovali jsme si jaké to bude, až tu ten malý člověk bude s námi…

Když jsem byla těhotná, najednou jsem si připadala volná a šťastná. Všechny stresy z práce a okolí zmizely. Těšila jsem se na den, kdy si svoji holčičku pochovám. Pak nastal den porodu, byla jsem naprosto klidná a spokojená. Porod byl ale těžký a nakonec to vyřešily kleště. Bylo to pro mě trochu děsivé (a pro manžela ještě víc). Ale pak jsem najednou měla v náručí svoje dítě. Takový uzlíček. Jen na mně ležela a já čile konverzovala s doktorem o jeho porodních zkušenostech…

S manželkou jsme spolu přes 15 let. V době, kdy jsme plánovali rozšířit rodinu o prcka, který by našemu soužití dodal tu poslední chybějící esenci, byla manželce zjištěna zdravotní komplikace. Lékaři jí doporučili zapomenout na těhotenství, které by ji závažně ohrozilo na zdraví. Nedlouho po tom jsme si pořídili psího parťáka, který nám dítě vlastně nahrazoval…

Těhotenství probíhalo v pořádku, těšili jsme se na miminko a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohly objevit nějaké problémy. Považuju se za vyrovnaného a veselého člověka, takže pokud by mi někdo před mou vlastní zkušeností vyprávěl o psychických problémech, které mohou v šestinedělí nastat, asi bych to brala jako zajímavou informaci, nicméně bych si řekla, že mě se to týkat nebude…

Čím svůj příběh začít? Tak asi tím, že už to bude 2 roky, co jsem prodělala poporodní depresi. Syn se mi narodil 24. 3. 2017 a já 3 měsíce po jeho narození totálně zkolabovala a skončila na psychiatrické klinice a byla hospitalizována zhruba 20 dní.

Miminko jsme s manželem moc chtěli, a když se po 4 měsících zadařilo, byli jsme štěstím bez sebe. Těhotenství bylo krásné, porod na prvorodičku hodně rychlý. Jenomže když mi malou dali poprvé na břicho, nepřišly ty známé pocity, jako jsou všude v knížkách. Byl to krásny pocit, nepopsatelný. Ale o lásku ani štěstí nešlo. Přišla mi jako cizí.