S poporodní depresí jsem se setkala poprvé v roce 2014, narodil se mi úžasný, plánovaný syn. Těhotenství jsem měla nekomplikované, cítila jsem se dobře. Žádné extrémní stresy jsem nezažívala. Porod proběhl spontánně, byl dlouhý a ztratila jsem větší množství krve. S tím byla spojená obrovská únava. Porodila jsem večer, syna si nechaly přes noc sestřičky, protože jsem byla vyčerpaná. Zpětně bych volila jinou porodnici, abych mohla být s rodinným příslušníkem na oddělení šestinedělí a nedošlo k našemu rozdělení.

Nikdy bych neřekla, že mě tahle zkušenost může potkat. Až do porodu jsem byla celkem dost vyrovnaný člověk, zvyklý pracovat i ve stresu, řešit věci za běhu a nemožné do tří dnů. Taky jsem měla mimo práci hodně koníčků, které mě naplňovaly. Říkala jsem si, co se tak může změnit. Miminko přece můžu brát mezi kamarády a na akce taky a jen trochu omezím (na chvíli) své taneční aktivity.

Jenže člověk si plánuje a může to být úplně jinak.

Naše miminko bylo plánované a i přes počáteční silné nevolnosti jsem si těhotenství užívala a cítila se báječně. Porod, ač vyvolávaný, proběhl hladce a mám na něj krásnou vzpomínku. Domů jsme z porodnice odcházely s dokrmem a doma začaly problémy s kojením…

Vždycky jsem se strašně těšila, až se stanu mámou. Od mala jsem si vycpávala břicho, jezdila s dětmi na tábory, 5 let pracovala jako chůva na plný úvazek a děti jsem zkrátka milovala. Nemohla jsem se dočkat, až jednou budu mít svoje malé miminko.

ŠEST LET POTÉ, aneb JAK TO SNAD ZVLÁDÁME

Před pár dny uběhlo šest let od událostí z předchozího článku. Dva a sedmdesát měsíců od chvíle, kdy se mi na hlavu sesypal celý dosavadní život v podobě, jak jsem znal. Dva tisíce sto devadesát jedna dní kdy o sobě (s cynismem sobě vlastním) hovořím jako o hormonálně či genderově nevyvážené matce. Padesát dva tisíc pět set šedesát hodin od toho doposud nejstupidnějšího kanadského žertíku adresovaného osudem na mou hlavu.

Vše začalo v roce 2010. Dodnes nevím, co bylo příčinou mých úzkostně depresivních stavů. Porod začal spontálně, ale pro nepostupující porod a velký plod (4400g) byl ukončen císařských řezem. Jelikož bylo nutno postupovat rychle, byla jsem v celkové narkóze. Probrala jsem se asi 3 hodiny po operaci.

S Kateřinou jsme spolu žili téměř deset let. Nebyli jsme sice manželé, ale to až takovou roli nehrálo. Netvrdím, že by z našeho vztahu ortodoxní milovník Romea a Julie upadl do exaktického vytržení, ale po takový době, kdo by co chtěl? Prostě, nesdíleli jsme na všechny věci stejné názory, ale na druhou stranu to u nás ani nevypadalo jako ve Válce Roseových. Myslím, že jsme se dali zařadit do kolonky relativně normální vztah lehce nenormálních jedinců.