Milé maminky, 

jmenuji se Lenka, je mi 33 let a jsem mámou dvou chlapečků, kterým je 3,5 a 2 roky. Již po narození prvního miminka jsem zjistila, že být mámou, tou dokonalou představou mámy v mé hlavě, je pro mne nedosažitelný cíl. Bič, který si na sebe sama pletu. Úzkosti s tím spojené se naplno rozjely po narození druhého syna, kdy jsem každé ráno přemáhala až fyzickou bolest a nechuť vstát z postele a být v roli mámy, která je v mém případě, téměř celý den na dvě malé děti sama a která chtěla jen jediné, přežít. Jak ale děti rostly, stavů zoufalství a frustrace bylo méně a méně a mne zůstala jen zvláštní pachuť, pocit viny, že ten miminkovský čas je nenávratně pryč a všichni jsme to vlastně jen tak nějak přetrpěli. A v tu dobu jsem se dostala k Úsměvu mámy a zjistila jsem, že to, co mě nejvíce chybělo, tedy podpora, sdílení, pochopení, můžu já sama teď někomu dát. Říct, že i přes to přese všechno, jsi dobrá máma a děláš to tak nejlépe, jak v tu chvíli můžeš. To co já sama asi nejvíc potřebovala vždy slyšet.